Sciencemag.cz
Doporučujeme
Je to překrásný křišťálový artefakt, mušlovité stopy štípání se třpytí ve slunečním svitu, je to dýka. Dýka, nejen obyčejný nůž. Co ale dělá dýku dýkou? Je to jen oboustranné ostří zakončené hrotem? Z hlediska čistě praktické funkce mohou být oba artefakty téměř zaměnitelné. Hlavní rozdíl mezi dýkou a nožem spočívá v účelu. Zde je určující společenský význam artefaktů, které pomáhají vytvářet a určovat mezilidské vztahy.
…
Lidská vnitrodruhová agrese má velmi hluboké kořeny, její stopy jsou patrné již v lovecko-sběračských komunitách paleolitu. Formalizované zbraně určené jednoznačně pro boj mezi lidmi se však v evropském pravěku objevily teprve s nástupem zemědělských komunit. Již z období neolitu jsou známy první artefakty (např. takzvané diskové mlaty), které lze klasifikovat jako zbraně. Ve střední Evropě můžeme přinejmenším od počátku eneolitu (kolem 4300 př. Kr.) hovořit o výskytu specifických kamenných artefaktů, které lze interpretovat jako zbraně, odznaky společenské prestiže a válečnictví.4 Jde především o kamenné sekeromlaty, například tzv. sekeromlat s čepcovitým týlem, který vykazuje poměrně sofistikovanou technologii zpracování suroviny a nevychází (na rozdíl od tvarů neolitických sekeromlatů) z přírodního vrstvení a tvarování kamene. Nelze nezmínit falický tvar jeho „čepcovitého“ týlu.
Falická symbolika sekeromlatů zapadá do našich představ o jejich prestižní funkci – šlo patrně o maskulinní odznaky společenské moci – a také o patriarchální podstatě tehdejší společenské diferenciace.
Pokud jde o čistě vražednou agresi, s cílem usmrtit protivníka, pak ovšem nebylo třeba specializovaných zbraní. Násilí mezi neolitickými komunitami je dobře dokumentováno v řadě případů. Z období kultury s lineární keramikou (5300–4900 př. Kr.) lze uvést například masakr v Talheimu u Heilbronnu, kde všech 34 jedinců (ve věku od dvou do šedesáti let) bylo zabito najednou, možná nepřátelskou komunitou. V jedné jámě byla pohřbena těla 11 mužů, 7 žen a 16 dětí. Zemřelí měli hlavy většinou rozbity běžnými zemědělskými nástroji – kamennými sekerami a teslami. Tyto artefakty na kácení a obrábění dřeva byly také účinné vražedné nástroje, byť to nebyl jejich primární účel. Geneze specializovaných zbraní na boj mezi lidmi má však jinou povahu – ceremoniální válečnictví. Nač zde narážíme, je rozdíl mezi prostou agresí a agresí formalizovanou,
která sice také mohla vést k usmrcení, ale nové „válečnické“ zbraně měly především symbolický význam. Ukazuje se, že ještě v době bronzové, kdy lidé měli dokonce i bronzové meče, se častěji zabíjeli palicemi a kyji.
Důvody pro vytvoření formalizované válečnické symboliky měly dva zdroje. Vnější příčiny, kdy sloužily specializované zbraně k odstrašení nepřátel z jiných komunit, a vnitřní příčiny, kdy byl dáván na odiv osobní status válečníka v zájmu upevnění jeho identity ve vlastní komunitě.
Kulovité mlaty (palcáty) a sekeromlaty z opuky nebo jiného měkkého kamene, byly opakovaně objeveny na českých pohřebištích kultury se šňůrovou keramikou (2900–2500 př. Kr.). Byly tyto zbraně z měkkých hornin vyrobené jako pohřební napodobeniny skutečných sekeromlatů, které měly zůstat ve světě živých, anebo odrážely nižší sociální status jejich majitelů? V případě těchto artefaktů se pravděpodobně setkáváme se symbolickými podobami zbraní, které v rámci pravěké společnosti plnily indikační funkci: vyjadřovaly společenský status sociální kategorie válečníků. V pravěké společnosti takové předměty zřejmě plnily stejnou nebo podobnou roli jako skutečné funkční zbraně a symbolicky představovaly princip „ceremoniálního válečnictví“. V této souvislosti Neustupný uvádí: „Tento způsob válčení ovšem ukazuje, že ti, kdo vedli takové války, měli k sobě nějaký vztah. […] Ceremoniální boje skýtaly příležitost vystavit na odiv svou statečnost. Bojovníci riskovali zabití, ale jejich zápasy byly spíše obřadem než hájením vlastního života. […] Válčící strany zřejmě akceptovaly určitá ceremoniální pravidla, k nimž byly symbolické zbraně přiměřené.“ Takové formě ceremoniálních zbraní a rituálních zápasů mohly celkem dobře vyhovovat i zmíněné imitace zbraní z měkkého kamene.
Válečnictví hrálo významnou roli ve společenské interakci pravěkých a protohistorických komunit. Ceremoniální boj se stal součástí společenské komunikace v rámci komunit i mezi nimi. Lidé rozvíjeli rituály ceremoniálního boje muže proti muži, lukostřelecké soutěže, dostihy, nebo dokonce míčové hry. Tyto kolektivní festivaly se staly důležitou součástí strukturování společenských vztahů, zprostředkování komunikace s ostatními komunitami, ale i s předky, bohy a nadpřirozenými silami.
Vytváření takových tradic naplňovalo celou řadu společenských, ideologických a náboženských účelů. Mnohé z těchto institucionalizovaných způsobů rituálního válčení se staly archetypy starověkých i moderních sportů. Není pochyb o tom, že většina starověkých řeckých olympijských sportů souvisela s přípravou válečníků na válečné střetnutí, proto bylo také v době her zapovězeno válčit. Také pozdější středověké a renesanční sporty se zaměřily buď na boj muže proti muži, jako ukázku individuální síly a bojových dovedností, nebo na strategický boj dvou komunit. Takovým sportem bylo třeba florentské calcio fiorentino, jehož pravidla byla poprvé zaznamenána v roce 1580, nebo la soule, velmi násilný francouzský předchůdce ragby.
Od počátků formalizovaného válečnictví a v době prvních civilizací plnily zbraně, vedle svého bojového účelu, především symbolickou prestižní roli ve společenské komunikaci a diferenciaci. Pohřby dětí se zbraněmi demonstrují prestižní význam zbraní v hierarchii společnosti a uplatnění symbolické praxe připsaného dědičného statusu, který zemřelé dítě na onom světě prezentoval jako budoucího válečníka, příslušníka společenské elity. Symboly dýk a seker spatřujeme také na mužských válečnických stélách 3. tisíciletí před Kristem, kde jsou figury mužů doslova obloženy obrovským množstvím zbraní. V tomto stupni vývoje společenské diferenciace bylo ještě žádoucí demonstrovat moc prostřednictvím zbraní. Pokud ale nahlédneme do hrobek královské rodiny a vysokých hodnostářů egyptské Staré říše ze stejného tisíciletí, zjistíme, že již nebylo třeba prezentovat svou společenskou moc zbraněmi, stačila jen vycházková hůl nebo žezlo. Zbraně už králové a jejich dvořané nemuseli nosit, jelikož tuto funkci už pokrývala profesionální armáda.
úryvek z: Jan Ture: Dýka
Eliška Fulínová; Anna Kvíčalová: Antropocennosti: průvodce světem antropocénu
Academia 2024
O knize na stránkách vydavatele
