Sciencemag.cz
Doporučujeme
Za žulové krajiny považujeme oblasti, které jsou tvořené žulami a příbuznými horninami zahrnovanými pod souborné označení granitoid. Rámcově je můžeme rozdělit na (1) horské či podhorské oblasti, kde se zvýšenou měrou uplatňuje čtvrtohorní zmlazený reliéf; a (2) žulové krajiny českého vnitrozemí. Mezi významné horské oblasti patří například jádro Krkonoš a Jizerských hor, cínonosné žuly Krušných hor a Slavkovského lesa, menší šumavské plutony s výrazně vyvinutými skalními útvary např. na Medvědí stezce, Čertově stěně či kolem Vydry, i dál na Vysočině. Z pohledu této knihy se budeme věnovat převážně žulovým krajinám českého vnitrozemí. Pro ně je typický mírný, zarovnaný a základem ještě třetihorní reliéf s nevysokými kopci a širokými a mělkými pánvemi.
Ráz krajiny udávají izolované žulové skalky a balvany, suché zídky nazývané na Petrovicku tarasy, a hlavně mozaika mělkých, kamenitých ostrůvků a polí s hlubšími půdami. Podobně jako v krasových oblastech, kde vedle sebe nalézáme ostrá rozhraní vápenců a jílovitě-písčitých výplní krasových depresí, pro žulové krajiny je charakteristické střídání suchých, málo mocných písčitých půd tvořených rozpadem žuly a poměrně častých malých mokřadů porostlých jívou, ostřicemi a sítinou, které vznikají v místech, kde byla žula, zvětralá již v teplém třetihorním klimatu, přeměněna na nepropustné jílovité zeminy.
Pro žulové oblasti bývá typické malé zrno krajiny, jejíž jednota je neustále narušována až k povrchu sahajícím skalním podložím. Lesy jsou druhově chudé s častou borovicí a břízou. V mnoha případech vznikaly z bývalých pastvin, o kterých svědčí dnes již vzácné jalovce a poslední keříčky vřesu. Snad nejtypičtějším žulovým biotopem jsou kyselé stepi na mělkých půdách a plochých žulových výchozech. Eutrofizované krajiny se zmocňuje dříve nevídaná kopřiva propletená šlahouny ostružin. Přesto je dojem této nevzrušené, pomalé, někdy až nudné krajiny harmonický, zklidňující a celkově léčivý. Bývala označována jako české mezihoří a popisována jako krabatina, sukovitá parovina či hrbatina, tedy jako něco, co je svou podstatou rovné až zvlněné a není ani horami, ani nížinou a mnoho „hrbů“ nelze ani označit za pořádný kopec.
Pravěké osídlení je kvůli nízké úrodnosti půd poměrně vzácné a nalezneme je hlavně poblíž starých cest, výskytů zlata či širokých nivních kotlin tvarem připomínajících dávná průtočná jezera. Středověká kolonizace je spíš pozdní a románské kostely byly málokdy založeny před lety 1150–1200. Duchovní centra jako kláštery na Ostrově, Sázavě, Milevsku a později Lnářích, Benešově a Obořišti leží na periferii žulové oblasti nebo za ní. Velká historie se těmto místům vyhýbá. Armády tudy většinou netáhly, protože vojáci by se neuživili, i kdyby místním lidem ukradli úplně všechno. O to blíž však bývalo k selským hladovým rebeliím. Velikáni jako Jan Dismas Zelenka z Louňovic odtud záhy odcházejí, anebo jako Reiner Maria Rilke krajem pouze – jakkoliv okouzleně – procházejí. Do Křečovic se však celý život vracel Josef Suk a pole a kopce kolem Jistebnice nepřestal malovat Richard Lauda.
Ještě za první republiky bylo Neveklovsko pro svoji chudobu srovnáváno s Podkarpatskou Rusí, a tak tomu bylo zřejmě vždycky. Když se v roce 1929, krátce před svou smrtí, odvážil básník Antonín Sova k návštěvě rodného Pacova, poznamenal, že co se týče chudoby, se toho od konce 19. století mnoho nezměnilo.
Ve středočeských žulových krajinách téměř nenalezneme pořádný hrad, klášter či významný ovocný sad, a až na výjimky ani zámek. Památkových objektů vyšší kategorie, jako Konopiště, Jemniště, Vysoký Chlumec nebo těsně za hranicemi Středočeského kraje Petrohrad, je pomálu. Zato drobných tvrzí a venkovských zámečků je až přebytek. Oč méně je velkých památek, o to víc zde bývalo různých křížků, soch, kapliček i pověrečných míst, často vázaných na kameny neobvyklých tvarů, o kterých se vyprávěly podivuhodné příběhy.
Co jsou žuly?
Žulou se budeme podrobněji zabývat v dalších částech knihy, ale aby čtenář netápal, uveďme hned na začátku její základní charakteristiku. Žuly jsou masivní krystalické horniny, které tuhly zhruba 5 a více kilometrů pod tehdejším povrchem země, ale dnes jsou odkryty zvětráváním. Slovo žula je německého původu. Je odvozena ze slova „podpatek, podstavec“, protože v jáchymovském ložisku žuly tvoří podloží ložiska. Mezinárodní slovo granit se používá od 17. století a znamená zrnitá hornina. Žuly obsahují živce, křemen, slídy a občas amfiboly, pyroxeny a další minerály. Žul je mnoho různých druhů podle toho, z jaké hloubky pocházejí (typicky to je 10–40 km), jak se jejich magma vyvíjí a jak se mísí s okolními hmotami. K povrchu stoupají puklinami jen několik metrů širokými. Tvorba celého plutonického tělesa může trvat méně než 100 tisíc let, ale jeho tuhnutí trvá miliony let. Uvolněné teplo způsobuje oběh mineralizovaných horkých vod. Většina rudních ložisek, u nás například příbramské uranové ložisko či četná ložiska zlata, cínu, lithia a dalších prvků, je vázána na žuly a jejich blízké okolí. Zatímco Český kras zaujímá plochu asi 300 km² a z toho chráněná krajinná oblast sotva polovinu této rozlohy, tak jenom blatenský typ žuly, jeden z asi dvaceti horninových typů středočeského plutonu, se nalézá na ploše 500 km². Žulové a rulové krajiny ČR vytvářejí důležité, harmonické celky o celkové ploše několika desítek tisíc čtverečních kilometrů, které obsahují některé mimořádně hodnotné krajiny s četnými skalními útvary. Možná je v žulových krajinách skryta i nějaká další síla. Když se totiž podíváme do rakouské mapy z konce 19. století na to, kolik procent branců mohlo být odvedeno do armády, nejvyšší hodnoty (a zároveň nejnižší hodnoty pro výskyt nemocí) nalezneme v oblasti mezi Klatovy a Sedlčany a na jižní polovině vyšších celků Českomoravské vysočiny, zatímco v zemědělsky bohatších krajích byl podíl zdravých mužů nižší a vůbec nejnižší byl v průmyslových oblastech severu Čech a Moravy.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Ferry Fediuk, Zdeňka Sůvová a kol.: Žulové krajiny středních Čech
Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
