(c) Graphicstock

Ledové zácpy, dřenice a dnové ledy

Dnové (hlubinné) ledy jsou téměř neznámým pojmem a jejich tvorba není ještě zcela uspokojivě vysvětlena.

Moje dosavadní psaní o středočeském ledu bylo spíše obdivné a radostné. Nejen na Berounce a nejen ve středních Čechách však zamrzlé řeky umějí i ničit. Ledové zácpy a dřenice, to jsou ledové děje, o kterých se nejvíc píšou odborné články a zmiňují se v předpovědích počasí. Zaprší nebo rychle taje sníh, ledy na řekách popraskají a dají se do pohybu, hydrologové tomu říkají odchod ledů, a v úzkém místě koryta nebo v místě, kde se plovoucí kry zachytí na nějaké překážce (např. pilíře mostů nebo pevné jezy), se začnou kupit do výše. Ledová hradba se svojí tíhou stlačuje ke dnu nebo se začne hromadit směrem nahoru, hladina toku se začne vzdouvat, voda nestačí odtékat a hladina za a před takto vzniklou ledovou bariérou stoupá. Někdy až do výše lidských obydlí, jindy jen do luk a do lesů. Ne vždy má nakupení ledových ker tak neblahé následky – záleží na souběhu dějů. Většinou se úplná hráz nevytvoří a vzniknou jen naježené ledové valy nebo široká pásma na sebe natlačených ker.
Termínem dřenice se pak míní situace, kdy ledy hoblují to, co jim stojí v cestě. Dobře je to vidět na topolech kolem Berounky nad Karlštejnem; horší je, když je to vidět i v ovocných sadech nebo na fasádách domů. Ve Štěchovicích dokázaly zácpy a dřenice zvednou hladinu Vltavy až o 10 metrů. Takto mohou vznikat tzv. ledové povodně a vůbec nemusí souviset s nějakým pozoruhodným zvýšením průtoků vody. Místa zvýšené tvorby ledových bariér jsou obecně dlouhodobě známá a jedná se většinou o toky se širokým korytem a nízkou hloubkou protékající vody. Snadno tak vznikne povodeň bez deště. Zvláště proslulý jimi bývalo královské město Beroun.
O ledových zácpách napsal podrobně, srozumitelně (a také děsivě) Václav Matoušek v knize Ledový režim vodních toků (2004). Z vlastní zkušenosti vím, že mohou vznikat i na větších potocích, ale znám je spíše z větších řek, z Berounky a z Lužnice; karlovarský bruslař Jaroslav Frouz je opakovaně viděl a fotografoval na Ohři. Z logiky věci se ledové bariéry nemusejí několik zim po sobě objevit a pak jsou najednou hrozbou pro nemalou část českých vesnic a městeček ležících podél řek.
Za ledovou bariérou se vytvoří jezero a v jeho rozlivu kry se rozplavou po jeho hladině. Pokud odcházejí mimořádně silné ledy a pokud je i průtok extrémní, což může způsobit nejspíš prudké oteplení spojené s hustým deštěm padajícím na zasněženou krajinu, jsou účinky v zasažených místech ničivé. Stačí letní povodeň, a může připravit lidi skoro o všechno – ale zimní velká voda má k tomu navíc sílu ledových ker, které narážejí jako beranidla do zdí, plotů a ovocných stromů nebo je svými boky odírají jako obří rašple. Na taková místa těsně po opadnutí vody bych na výlet za krásou ledu rozhodně nejel – a už několikrát k tomu v posledních letech bohužel příležitost byla.
Pokud se ale voda zvedne jen trochu, řekněme na druhý povodňový stupeň a já vím, že právě proběhlá událost nepřinesla nikomu neštěstí, pak na výlet rád vyjedu. Ledy, ležící na loukách kolem řeky, jsou krásné zdálky i zblízka. Když jsem před lety viděl poprvé, opravdu z velké dálky, louku s krami, myslel jsem si, že jsou to pasoucí se ovce (že by se v předjaří moc nenapásly je jasné, ale to na výtvarném dojmu nic nemění). Nejlíp jsem si pak kry vyplavené na louku prohlédl během krátkého oteplení v dlouhé zimě 2005 až 2006, a to na Berounce u Karlštejna a v menší míře také pod nedalekým Tetínem. Tou dobou prý byly k vidění i na Lužnici u Dobronic, na Ohři u Lenešic a na menších řekách a potocích tam, kde se v korytech vytvořily ledové bariéry. Když se bariéry prolomily, voda odtekla, jako když vypouštíme vanu, a kry zůstaly skoro přesně tam, kde právě plavaly. Byly v řadách, jako stáda jdoucí na pastvu, nebo v kruzích kolem louží, jako stádo nocující na salaši, nebo daleko od sebe, jako pasoucí se stádo. Kéž nás do budoucna potěší podobnými pohledy, ale ve vesnicích a ve městech je vidět nechci.

Dnové ledy

Dnové či též hlubinné ledy jsou pro většinu Čechů a Moravanů neznámým pojmem a jejich tvorba není ještě zcela uspokojivě vysvětlena. Během svých výletů na bruslích po velkých řekách jsem se s nimi naštěstí moc nesetkával. Typické nejsou ani pro malinké potůčky kousek od pramenů, kolem nichž vedou vděčné zimní trasy pěších turistů. A tak jsem jejich rozsah a význam dost podceňoval. Na omyl mě upozornil až inženýr Václav Matoušek. Vznikají nejčastěji při silných mrazech na tocích s bystřinným prouděním (jako je pošumavská Vydra nebo – na druhém konci Čech – Divoká Orlice a Úpa), kde podchlazená voda v pohybu nezamrzá, naráží na dno či překážky, jako jsou kameny různé velikosti, které ochlazuje. Tam pak ode dna nebo i u břehů narůstají houbovité chomáče dnového ledu podobné ponořenému sněhu. Na kamenitých dnech se posléze drobné ostrůvky dnového ledu propojí do celých desek.
Při mrazech odevzdává voda teplo svému okolí a – pokud už její teplota dosáhla bodu mrazu – výsledkem může být jedině vznik ledu. V prudce tekoucích vodách se ale malé jehličky ledu nemohou udržet na hladině (ačkoliv jsou lehčí než voda sama) a turbulence jimi víří po celé šířce a hloubce toku. Tyto jehličky (které mohou vznikat také tehdy, když do vody sněží) označujeme souhrnně jako vnitrovodní led. Šanci, že se někde zastaví, mu poskytují jedině předměty vyčnívající ze dna, zejména balvany, ale i drobnější kaménky nebo třeba prahy jezů.
Dnový led uvidíme nejspíš právě v podobě nesouvislých prahů nad jezy nebo jako čepičky na proudu vystavených stranách balvanů v korytech rychle tekoucích potoků a řek. Nebo pokud je voda čirá, a to je v zimě dost často, i jako nazelenalé, namodralé nebo hnědavé „houby“ prosvítající ode dna. Bližší ohledání ukáže, zda jsou narostlé na velkých balvanech či ponořených kmenech nebo jen tak leží na písčitém či oblázky pokrytém dně. Někdy stačí malá změna počasí (nebo ani přijít nemusí; stačí, když vývoj dnového ledu dospěje do určitého nerovnovážného stavu) a desky dnového ledu se většinou naráz „odlepí“. Způsobí ucpávání koryta a velké výkyvy v průtoku – které mohou iniciovat další změny dále po proudu.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Tomáš Just, Zdenka Sůvová a kol.: Voda a krajina – kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině
Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
obalka_knihy

Proč včelí královna žije déle než dělnice

K fundamentálním teoriím popisujícím vývoj života na Zemi patří fenomén v anglické literatuře označovaný jako …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close