Sciencemag.cz
Related Articles
Masožravé rostliny, u nichž o takovém označení nelze pochybovat, mají řadu vzhledových i funkčních zvláštností. Tyto zvláštnosti se sice u jiných rostlin vyskytují také, v náznaku anebo jenom jednotlivě, ale ne v celé kombinaci potřebné k masožravosti.
Například masožravým láčkovkám (Nepenthes) slouží jako lákadlo vábící mravence a jinou kořist nektarové žlázy (extraflorální nektaria) na víčku láčky. Nektaria mají na listech i mučenky (např. Passiflora trifasciata), jimž v přírodě rovněž slouží k přilákání mravenců. Ti ovšem nejsou lapáni, ale svou přítomností a útočností jsou na překážku škůdcům, zejména housenkám motýlů (Smiley 1986). Na lepkavých žlázách může zahynout hmyz jak na masožravém rosnolistu (Drosophyllum), tak na květním kalichu olověnce kapského (Plumbago auriculata), polokeře, jenž masožravost nevyužívá ani nepotřebuje. Podobných příkladů je v přírodě mnoho a pro podobnost s masožravými rostlinami jsou některé druhy dokonce označovány jako předobraz masožravých rostlin čili rostliny protokarnivorní. Je potřeba mít kritéria umožňující říci: „Ano, toto je masožravá rostlina.“
O to se pokusili již badatelé posuzující, zda k masožravým rostlinám je možné, ke všeobecnému překvapení, přiřadit i některé bromeliovité rostliny, neboť ty v drtivé většině nejsou masožravé (Givnish et al. 1984). Jejich definice masožravosti sestávala z pouhých dvou požadavků, avšak složitě formulovaných: Masožravé rostliny musejí přijímat živiny z mrtvých živočichů, a posílit tak svou způsobilost k životu, šanci na přežití („fitness“). Kromě toho musejí mít adaptace nebo nabízet zdroj vedoucí k nalákání, polapení a strávení kořisti.
Dnes vžitý výraz „syndrom masožravosti“ se v literatuře objevil až o 5 let později (Juniper, Robins et Joel l989). Syndrom byl vyjádřen v podstatě stejně jako předešlá „definice masožravosti“, rozepsaná do šesti schopností: 1. (přilákat), 2. zadržet – „retain“, 3. uvěznit – „trap“, 4. usmrtit, 5. (strávit), 6. přijímat užitečné látky. U vlastností uvedených v závorkách podle autorů nepanuje jistota, že jsou podmínkou masožravosti.
Otázkou je například lákání kořisti aldrovandkou, bublinatkami nebo genlisejemi. Jejich potravou jsou populace mikroorganismů žijících ve vodě anebo v meziprostorech zamokřených půd (mikroplankton, mikroedafon).
V těchto případech by lapání bylo možné i bez lákadla, pouhým ponořením většího počtu lapacích orgánů mezi takovouto kořist; kdyby ovšem v chudém, oligotrofním prostředí byla hustota jedinců opravdu velká. Lapací orgány těchto rostlin však zřejmě mají lákadlo dobré pro řidší populace mikroplanktonu či mikroedafonu: mikroskopické žlázy, označované jako žlázy slizové, na povrchu vystaveném do vnějšího prostředí. V případě trávení kořisti, uvedeném též v závorce, jde o zvláštnost některých masožravých rostlin, které nemají vlastní trávení, ale využívají působení exoenzymů bakterií (Brocchinia reducta, Darlingtonia californica aj.).
Syndrom masožravosti lze, jak se domnívám, vyjádřit pouhými čtyřmi vlastnostmi, jež všechny bez výjimky musí masožravá rostlina mít:
1. Schopnost lákat kořist k lapacím orgánům, tedy zvýšit pravděpodobnost polapení. (Lapání nikoli jen zcela náhodné.)
2. Mít specializovaný orgán schopný polapit a zadržet přivábenou kořist.
3. Vytvořit prostředí pro trávení kořisti buď pomocí vlastních enzymů, nebo činností jiných, přidružených organismů.
4. Schopnost zužitkovat produkty vzniklé rozkladem kořisti pro získání existenční výhody v podmínkách kritického nedostatku přístupných živin v prostředí.
Roli masožravosti jako výhody v životní strategii rostlin lze zevšeobecnit: Pomocí soustřeďování kořisti z širokého prostoru jimi obývaného ekosystému docilují přerozdělení čili redistribuce nedostatkových, limitujících biogenních prvků (zpravidla N a P) tak, aby jich měly k dispozici více, než kdyby neměly syndrom masožravosti. Odlišný způsob redistribuce živin v prostoru ekosystému prostřednictvím hmyzu mají rostliny mravencomilné čili myrmekofilní.
Pro mravencomilné rostliny omezované ve vývinu extrémním nedostatkem živin v prostředí je důležitý i malý objem odpadních látek z malých mravenišť, a proto se někdy přesněji označují jako rostliny myrmekotrofní. Hostí malé kolonie, čítající zpravidla jen několik set mravenců, nacházející se uvnitř speciálně adaptovaných rostlinných orgánů s dutinami. Odpad z mravenišť je štěpen v přijatelné nízkomolekulární látky pomocí zpracovatelů humusu, jací normálně žijí i v povrchovém půdním horizontu (četní nepatrní členovci, bakterie, houby). Zmíněné dutiny, cizím termínem „domatia“ (sg. domatium, výslovnost „domátjum“), jsou vlastně komůrky. Někdy mají podobu spletitého systému chodbiček v mocném, vodou bohatém pletivu hlízovitě ztlustlého stonku (Myrmecodia platyrea aj.), jindy jsou to meziprostory ve vrstevnaté čili sendvičové struktuře z rozšířených bází listů (bromeliovité rostliny Brocchinia acuminata, Tillandsia caput-medusae, Tillandsia seleriana aj.) V komůrkách je pro mraveniště temný prostor s výhodným mikroklimatem (ochrana před vyplavením deštěm, tepelná izolace proti přehřívání na slunci, ideální vzdušná vlhkost).
Výborným příkladem myrmekofilní rostliny je orchidej Schomburgkia tibicinis ze Střední Ameriky. Roste v celkem drsných podmínkách s nedostatkem živin jako epifyt na úplně holých kmenech i na větvích přímořských mangrovových porostů, řidčeji na skalních výspách. Má tvrdé pahlízy, které jsou duté a mají dole otvor. Pro podobu s flétnou má druhový přívlastek tibicinis čili „flétnistova“. O obyvatelích dutých pahlíz existuje vědecká práce, která vznikla na základě výzkumu silné populace orchideje na mexickém Yucatánu. Orchidej se tam vyskytuje v oblasti velmi chudých pobřežních písčin jako epifyt ve velmi otevřených „hladových“ křivolesích na dunách (Rico-Garay 1987). Je osidlována mravenci druhů Crematogaster brevispinosa, Camponotus planatus, C. abdominalis, C. rectangularis nebo Ectatomma tuberculatum. Pahlíza však nikdy neobsahuje mravence více než jednoho druhu.
Uvedené životní strategie, masožravost a mravencomilnost (karnivorie a myrmekofilie), představují alternativní způsoby zvýhodnění rostlin při extrémním nedostatku živin. Zpravidla se ale na určitém stanovišti neuplatňují pospolu. Uvádí se, že myrmekofilie dostala přednost tehdy, když kromě stresu z nedostatku živin působí ještě další významný stres, a sice v důsledku omezeného oslunění anebo v důsledku krátkodobého a přitom častého sucha, jako je tomu v případě epifytů.
K této domněnce se dospělo na základě odhadů, jaké náklady, pokud jde o pokles výkonu fotosyntézy kvůli přeměnám orgánů, a jaký prospěch mají masožravé a mravencomilné rostliny. Jde o sice logický tzv. cost/benefit model, ale provázený metodickým problémem, jak náklady a výhody u rostlin prokázat měřením (Givnish et al. 1984).
Masožravé rostliny jsou zcela závislé na fotosyntéze, základním zdroji stavebních látek pro růst. Jsou proto heliofilní až hemisciofilní čili vyžadují plné oslunění až polostín. Všelijaké proměny listů při evoluci, adaptace na masožravost, jako např. svinutí a srůst v barevnou a málo zelenou vzpřímenou láčku u špirlic (Sarracenia), přitom nejsou tak ideální pro fotosyntézu jako obyčejné ploché sytě zelené listy.
Kořist je přitom potřebná, protože při adaptaci rostlin na extrémně chudá vodní či půdní prostředí zřetelně podporuje růst, jak bylo prokázáno na modelových rosnatkách a jedné vodní bublinatce (Sorenson et Jackson 1968; Chandler et Anderson 1976). Masožravé rostliny musejí obvykle růst rychle, protože jejich lapací orgány se brzy opotřebovávají, a proto nemají dlouhého trvání.
Rostliny přiživované symbiotickými mravenci rostou oproti masožravým rostlinám pomalu, jejich orgány jsou dlouhověké. Osvědčují se díky tomu tam, kde je k přežití potřeba houževnatost a skromnost v soutěži o živiny, ale přitom také o další zdroje – světelnou energii a vodu.
Masožravé rostliny se vyvinuly několikrát
Tento nadpis zní překvapivě, ale všichni sběratelé i badatelé to vlastně dobře vědí, protože tato skupina, sjednocená jen kvůli masožravosti, je v botanických systémech rozptýlena do několika čeledí a ty zase do různých vyšších jednotek, řádů. Skupina tedy není na jedné vývojové linii.
Úryvek z knihy
Studnička Miroslav: Masožravé rostliny. Kniha pro entuziasty
Academia, 2026
O knize na webu vydavatele
Kniha o masožravých rostlinách, jedné z nejzkoumanějších skupin, která je často pěstována entuziasty i univerzitami a zastoupena ve všech klimazónách světa, má dvě části: první je složena z kapitol o všech pěstovaných rodech, druhá sestává ze „zpráv“ o rodech nepěstovaných, o zvláštních nedořešených problémech a také o autorových dosud nepublikovaných pozorováních a drobných objevech. Publikace spojuje odborné a vědecké aspekty, které autor nashromáždil v rámci profesionální botaniky, s poznatky z jeho mnohaleté pěstitelské praxe během působení v botanické zahradě. Kniha je doplněna více než 600 fotografiemi.
