Sciencemag.cz
Doporučujeme
Spíše ze setrvačnosti se Tetín i v pozdním 12. století udržoval v povědomí jako opěrný zeměpanský bod, k němuž se vázala i dynastická legenda a tragické místo Ludmiliny smrti, nicméně ke slovu se hlásila nová doba s jinými nároky. Prvotní výhoda, kterou nabízela strmá skála nad řekou Mží jednomu z časných přemyslovských hradů, se nyní měnila v opak. Budoucnost nemohla zajistit ani dvojice kostelů, prvotně asi kaplí sv. Michala a sv. Ludmily, obou románského původu (současná zasvěcení sv. Jana Nepomuckého a sv. Kateřiny jsou pozdější), z nichž jen sv. Michal se zařadil do farní sítě s později doloženým právem královy prezentace.
Od sklonku 12. a v první polovině 13. století Tetín i Tetínsko nápadně rychle mizí z pramenů, zájem o staré přemyslovské sídlo strmě upadá. Zda na Tetíně stále ještě sídlili knížecí, teď královští úředníci, nejspíše lovčí, jak uvažuje August Sedláček, se nedá potvrdit, ani vyloučit. Čas tam plynul zvolna a nerušeně a nepříliš početní obyvatelé legendárního „Tetčina sídla“ mohli jen přihlížet změnám, jimiž procházelo široké okolí. Tetínská provincie, živá ještě v 11. století, se stávala minulostí. Místy, ne však soustavně se začal okolní kraj zvát Podbrdím.
Jen na dohled od Tetína se vinula stará cesta k Plzni, jedna z důležitých komunikací přemyslovských Čech. Pod starým plzeňským hradem se štěpila v řezenskou a norimberskou větev. Takřka pod Tetínem překračovala tok Berounky, a přece jen stěží mohl Tetín využít svojí blízkosti a těžit z její přítomnosti. Bránil tomu nejen terén a prvotní určení tetínského prostoru, ale zřejmě i sociální skladba jeho obyvatel, vázaná k agrární výrobě, okolním lesům a zčásti snad k obsluze zbylé tetínské administrativy. Z mnohem příznivější polohy mohla těžit nám již známá lokalita Na Brodě v místech, kde plzeňská silnice poblíž soutoku s Litavkou překračovala Mži. Zdejší osada s tradicí nepochybně dlouhého osídlení se právě ve 13. století začala rozrůstat a nabývat na ekonomické síle.
Namísto odlehlejšího Tetína k sobě stahovala správní a hospodářské funkce a co více, stávala se přitažlivější i pro panovníka, neboť zdejší mýto znamenalo příjmy. Již Přemysl Otakar II. učinil pokus vytvořit z místa in Verona město, úmysl se však zadrhl, takže až Václav II. dílo zakončil. Již v roce 1295 mluví v jedné listině o „městě čili našem trhovém místě řečeném Beroun“ (odtud latinský název Werona), které se vzápětí těšilo i Václavově hmotné přízni a brzy se stalo spádovým střediskem přilehlého okolí. Nepochybně slušné clo, které se v Berouně z plzeňské cesty vybíralo, je formulářově dosvědčeno pro dobu Václava II.
Ale nejen to, i „lovčí“ funkce Tetína začala přebírat jiná místa. Nejen hrad Nižbor výše po Mži, vybudovaný nejspíše Přemyslem Otakarem II., ale v první řadě lovecký dvůr v Počaplech v místě, brzy příznačně nazývaném Králův Dvůr, a to pouhých 6 kilometrů západně od Tetína. Komunikačně snadno dostupný a ceněný jako vstupní brána do zbečensko-křivoklátského revíru dobře sloužil zejména Václavovi I., který v září 1253 po jednom ze svých lovů v počápelském dvoře skonal. Naproti tomu neslyšíme, že by vášnivý lovec Václav, ale ani některý z přemyslovských králů na Tetíně pobýval, neřku-li lovil. Nezájem o tetínské ústředí ze strany panovníka, který jistě nebyl náhlý, se zřetelně otiskl v listině Přemysla Otakara II. z června 1266, v níž „zlatý král“ daroval premonstrátské kanonii v západočeském Chotěšově řadu majetků, především kostelů a kaplí, mezi nimi také „kostely sv. Michala a sv. Ludmily na Tetíně u Berouna s jedním lánem, lesy a s místem k lovu ryb zvaném Slup“. V květnu 1273 potvrdil darování dvou tetínských kaplí papež Řehoř X.
Takže dvě kaple, lesy a místo k lovení ryb stály za královským darem Chotěšovu. S poznámkou, že slůvko „slup“ běžně označovalo ohrazení v řece, určené k lapání ryb, jak popisuje jeden z barvitějších údajů z roku 1397. I když uskupení dvou církevních objektů by jinde pomáhalo vřazovat takové místo mezi střediskové, případně trhové lokality, Tetínu to zůstalo odepřeno.
Vysoká skalní poloha nad řekou i samotná existence údolí Berounky se skalami i na druhé straně řeky uzavírala spojení se severním zázemím, které Mže hospodářsky ani administrativně nespojovala, ale rozdělovala.
Nejbližší vesnice v zalesněném jižním a jihovýchodním sousedství Tetína jednak ležely ve značné vzdálenosti, jednak vznikaly později ve 13., či spíše 14. století (Liteň, Měňany, Korno, Tobolka). Ostatně dodnes se mezi nimi a tetínským ústředím prostírá rozměrný a neporušený lesní komplex Kodského polesí. Tržní „obsluhy“ těchto lokalit se navíc čile ujal vznikající Beroun, takže sám Tetín zůstával uvězněn ve své tradici. Čím dál více se měnil v sídliště, které na jedné straně vahou a slavnou minulostí převyšovalo běžné vesnice, na druhé straně se ani panovník, ani chotěšovský klášter nepokusili vřadit Tetín mezi městečka.
Zůstávají skryty motivy, proč právě vzdálený Chotěšov zůstával i po roce 1266 spojen s Tetínem. Možná silně působily reminiscence na posvátnost místa spojeného s Ludmiliným kultem, třebaže k absolutní špičce zemských světců se tato mučednice neřadila. Přemyslův dar podstatně rozšířil jeho syn Václav II. speciálním privilegiem z 23. srpna 1288. Chotěšovský probošt tehdy získal od krále tetínský les s úřadem lovčího (siluam suam adiacentem Tetin cum viredaria siue forestaria), nicméně nemohl v něm hospodařit bez omezení, ale jen ve vytčeném rozsahu. Měl jej uchovávat a chránit jako panovníkovu honitbu, jen v nezbytné míře z něj mohl těžit dřevo pro stavbu domů a dvorů probošta i poddaných v Tetíně a Podolí (Podolí je zřejmě zaniklá obec pod Tetínem, kde se dodnes udržuje pomístní název Na Podole), přičemž mladý les neměl být devastován.22 Zde nalézáme jeden z důvodů současné přírodní hodnoty zdejších teplomilných hájů, pro které se Koda stala národní přírodní rezervací (viz úvodní kapitola).
Sám fakt, že panovník se Tetína vzdával a odsouval jej na vedlejší kolej, svědčí o poklesu jeho reálné vážnosti a užitnosti pro krále, podobně jako se dělo v možná ještě ostřejší míře u některých dalších raných knížecích hradů (Levý Hradec, Libušín, Lštění). Zároveň nevíme, nakolik byla tetínská lovčí hodnost ještě alespoň částečně funkční nebo odumřelá, případně zda ji měl Chotěšov nějak resuscitovat. V každém případě zůstaly plány premonstrátů, byly-li jaké, nenaplněny, takže v klášterním urbáři k roku 1367 není po tetínské stopě ani řeči.23 Zájem o Tetín mohl mít i jiné kořeny – v třetihorních říčních náplavech toku, který protékal přes Bojov, Klínec a dál všenorskou branou směrem k Mořině a přes Kodu směrem k Rakovníku, se vyskytovalo zlato, které bylo zvlášť intenzivně těženo v okolí Klínce a Všenor a poněkud méně na Mořině a Srbsku. O využívání těchto vysoko položených rýžovnických ložisek nemáme téměř žádné údaje, ale na základě nehojných archeologických nálezů zejména ze Všenor je řadíme do období mezi raným středověkem (zde je možná i starší těžba s vazbou na keltskou Závist) a husitskou dobou.
Výsledkem oživeného zájmu o tetínský prostor byl vrcholně středověký kamenný hrad, dílem zhotovený z ordovických křemenců, a nikoliv z místního vápence, zbudovaný někdy ve druhé polovině 13. století nad Berounkou na klesající straně tetínské ostrožny vně někdejšího a tehdy již nefunkčního hradiště. První nesporná zmínka se sice váže k roku 1321 a k osobě Štěpána z Tetína (in castro Tetin), vlivného muže vzdáleně spřízněného s přemyslovskou krví (synovec Jana Volka, levobočka Václava II.), nicméně výsledky poměrně nedávných archeologických sond vročují počátky hradu do doby o něco starší. Vzhledem k vyhodnocení údajů z roku 1288 by se dalo spíše soudit na závěr století, třebaže údaj z Formuláře biskupa Tobiáše, vztažený také k roku 1288, bohužel dost nejasně mluví o Hynkovi z Lichtenburka jako o tetínském purkrabím, takže se o něj nelze spolehlivěji opřít. S odkazem na Štěpána i díky pozdějšímu zájmu Karla IV. se obvykle uvažuje o královském stavebníkovi, respektive o stavebníkovi z okruhu panovnické rodiny.
V každém případě neměl vrcholně středověký tetínský hrad dlouhé trvání (byl-li vůbec dostavěn) a po založení Karlštejna ztrácel smysl. Klesal na významu a pustnul. Vlastně až teď definitivně skončila přemyslovská éra a Tetín vstupoval do lucemburského období, stále silněji poznamenaný jednak stoupající rolí blízkého Berouna, jednak vlivem privilegovaného Karlštejna a k němu připoutávané manské soustavy.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Martin Majer, Radoslava Schmelzová a kol.: Tetín svaté Ludmily
Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
