vlk, autor: retron, zdroj: wikipedia, upraveno. licence obrázku: public domain
vlk, autor: retron, zdroj: wikipedia, upraveno. licence obrázku: public domain

Vlci, psi a strach ze ztráty

Za významný jev, který ovlivňuje lidské rozhodování, bývá pokládán známý strach ze ztráty. Raději se rozhodneme pro jistých 100 Kč, než abychom měli naději na 200 Kč v závislosti na hodu mincí. Tato neochota riskovat ještě vzroste, když už mámě stovku v ruce, tedy kdybychom měli dávat do banku věc již vlastněnou.
Naše psychologické nastavení ovlivňuje třeba i ekonomického rozhodování; můžeme pak diskutovat o tom, zda je naše chování v důsledku toho racionální, přičemž ovšem výsledek bude záviset především na tom, jak si racionalitu definujeme. Co ale zkusit, jak se v tomto ohledu chovají zvířata? Zkoumáme-li třeba schopnost šimpanzů obchodovat, můžeme stejně tak dobře zkusit zjistit, jak mají strach ze ztráty nastavený psi a vlci.
Právě tohle provedla Sarah Marshall-Pescini z Vídeňské veterinární univerzity ve Wolf Science Centre v rakouském Ernstbrunnu. Výsledky jí a jejích kolegů byly publikovány ve Frontiers in Psychology. Psi a vlci se samozřejmě potravy vzdávají neradi a hrabat v závislosti na hodu mincí vlkovi v misce není opravdu dobrý nápad (ani ochočenému vlkovi ne), ale experiment byl prostě založen na výběru. Psi i vlci mohli volit mezi dvěma miskami. Postupně se naučili, že v jedné je průměrně dobré jídlo (granule), ve druhé buď kus kamene, nebo maso. Vlci se přitom ve srovnání se psy chovali jako větší gambleři, riskovali raději a tyto výsledky byly konzitentní. 7 psů a 7 vlků vybírali každý 80krát, experiment byl doplněn dalšími kontrolními mechanismy (například „riskantní stranu“ měla různá zvířata různě, aby roli nehrálo např. to, zda preferují misku napravo, nebo nalevo).
Vlci riskovali v 80 % případů, psi v 58 %. Fungovali tedy zdánlivě opačně než lidé, nicméně jen jde o relativní rozdíl mezi oběma (pod)druhy, absolutní čísla by se jistě lišila v závislosti na sytosti. Zvířata netrpěla hladem, proto asi větší roli hrála chuť. Relativní ochota riskovat závisí podle autorů studie hlavně na ekologii příslušného druhu. Psi krmení člověkem riskují méně ochotně a jsou na to navyklí méně než vlci, kteří jsou nuceni lovit velkou kořist (poznámka: zde je však nejen o pravděpodobnost neúspěchu ve smyslu hladu, ale i o riskování vlastního života, takže nejde o stejný typ situace jako při volbě mezi miskami). Podobné rozdíly existují mezi šimpanzem a bonobem. Šimpanzi loví a sbírají ovoce, bonobové konzumují spíše potravu rostoucí u země, která je rozmístěna rovnoměrněji; proto jsou bonobové méně ochotní k riziku.

Zdroj: Phys.org

Poznámky:
I bonobové loví, rozdíly mezi nimi a šimpanzi berme opět jako relativní.
Bonobo, pes a člověk jsou jakoby „domestikovaní“, bonobové a lidé se domestikovali sami. (V češtině brzy vyjde kniha Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs: How Dogs Are Smarter than You Think, která tyto otázky zkoumá podrobně.)
Nicméně ochota riskovat a agresivita nemusí být nutně totéž; lze si představit, že právě ten, kdo neloví a má zajištěn spolehlivý přísun celkem fádní potravy, si může dovolit jednou za čas riskovat večeři s nadějí, že se dostane k něčemu neobvykle chutnému.

Stěhování ježčích národů – jak se ježek dostal na Krétu

Dnešní evropská fauna a flóra byla výrazně formována dobami ledovými a meziledovými, které se střídaly …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close