Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zhruba ze stejné doby jako v Anglii jsou i z Moravského krasu známy nečetné nálezy jantaru. Jantar byl nalezen v magdalénienských tábořištích v jeskyních Žitného, Kůlna a Pekárna. Jedná se o neopracované a neprovrtané kousky jantaru, u kterých je sporné, zda vůbec mohly být využity jako šperky.
Pravděpodobně byly do střední Evropy dovezeny společně se severským pazourkem. Z Kůlny pochází i gagátový terčík. Nečetné mezolitické jantarové plastiky jsou popsány ze severní Evropy, ale zdá se, že teprve v eneolitu zhruba v období 3100–2500 př. Kr. dochází ve východním Pobaltí k masivnímu sběru a zpracování jantaru. V Troji vykopal Heinrich Schliemann tzv. Priamův poklad,
datovaný 2600–2250 př. Kr., který kromě jiného obsahuje i náhrdelníky z baltského jantaru. Pravděpodobně naším nejstarším předmětem vyrobeným z jantaru je polovina korodovaného jantarového korálu jevišovické kultury nalezená ve Starém Lískovci v Brně. Z pozdního eneolitu v okruhu kultury se zvoncovými poháry již známe poměrně běžné nálezy jantarových ozdob například z okolí Lechovic, Šlapanic, Lhánic a dalších míst.
Teprve starší doba bronzová představuje na rozsáhlé části Evropy první období, ve kterém se masivně uplatňují jantarové ozdoby, a to včetně plastiky koně z polského Dobiegniewu (něm. Woldenberg) či stylizovaných ozdob poněkud připomínajících kykladské miniatury z litevské lokality Juodkrante (něm. Schwarzort). Z moravských lokalit můžeme uvést Vedrovice, Zábrdovice, hradiště Zelená hora u Radslavic a několik dalších lokalit. Tyto nálezy pokračují do střední a mladší doby bronzové, zejména z významných nálezů a depotů odkrytých u Blučiny‑Cezav či v Brně‑Obřanech. Na sklonku bronzové doby zájem o jantar poklesl a ozdobné předměty byly vytvářeny z jiných materiálů. Jantarové šperky té doby jsou poměrně vzácné i u polských lokalit, které ležely kolem již etablovaného systému jantarových cest. Může to ukazovat na obchod s jiným typem zboží nebo částečné přerušení kontaktů během velké evropské a asijské migrace konce bronzové doby.
Nicméně z blízkého období pocházejí z Anglie dva z vůbec nejkrásnějších pravěkých jantarových předmětů. Jedná se o drobné šálky nalezené v mohyle Clarendon Barrow a v Hove – ten byl datován 1285–1193 př. Kr. Urozené ženy wessexské kultury bývaly často pohřbívány s jantarovými náhrdelníky. Anglické kultury pozdní doby bronzové měly úzký kontakt na řecké Mykény, které po přerušení asijských obchodních tras, potřebovaly britský cín. Součástí obchodních kontaktů byla zřejmě i směna baltského jantaru, který je v mykénských hrobkách poměrně hojný (asi 1600 př. Kr. a mladší), ale mohl do Středomoří přicházet s cínem lodní trasou přes Anglii. Jantarové předměty nalezneme v mnoha blízkovýchodních a severoafrických muzeích. Nejstarší nálezy jantaru odpovídající středoevropskému eneolitu v iráckých muzeích asi náležejí libanonskému jantaru nebo jiným pryskyřičným hmotám, ale z baltského jantaru jsou již například šperky z Tutanchamonova pohřbu v Egyptském muzeu (1333–1324 př. Kr.).
O pravidelném transportu baltského jantaru se pravděpodobně dá uvažovat až v letech 1350–730 př. Kr. a poměrně určitě v období 730–539 př. Kr. (sbírky Archeologického muzea v Istanbulu). I tyto nálezy pomáhají datovat síť pravidelných obchodních kontaktů směřujících do Pobaltí či Jutska nejméně do mladších období doby bronzové. V Evropě jsou za jeden z uměleckých vrcholů jantarové produkce považovány etruské pohřební plastiky, které ovlivnily část okolního světa včetně Keltů a Římanů. Pocházejí zejména ze 7. století př. Kr., neboť v 6. století př. Kr. byl provoz na Jantarové stezce oslaben skytskými nájezdy.
Shrnutí dosavadních poznatků o jantaru na Moravě v době halštatské v širším teritoriu od Bavorska po Maďarsko a od středního Polska po Rakousko bylo provedeno nedávno. Z výsledků syntézy vyplynulo několik faktů. Zatímco ještě v nejstarší fázi Ha C2 se vyskytuje na sledované Moravě dosud velmi nízké množství jantaru, značný nárůst sledujeme naopak ve fázích Ha D1–D2. Jantarová stezka nejen prochází Moravou, ale Morava se rovněž stává centrem v síti dálkového obchodu s jantarem. Na Moravě nacházíme jantar převážně v hrobech a dále v depotech. Na sídlištích jej najdeme především jako odpad z dílen na jeho zpracování ze šesti lokalit (Kralice na Hané-„Kralický háj“, Habrůvka-„Býčí skála“, Tišnov-„ul. Dlouhá“, Kuřim-„Pod Toskou“, Brno‑Ivanovice-„ Na Dílech“, Brno‑Řečkovice-„Díly“). Mezi všemi lokalitami vynikají dva velké soubory, Býčí skála se dvěma jantarovými náhrdelníky, které obsahovaly 656 a 512 diskovitých, kulovitých a kotoučovitých korálků, a depot z Bánova-„Skalek“ s patnácti sty až dvěma tisíci kusy jantaru. Je však nutné upozornit, že zejména při starších archeologických výzkumech nebyl materiál proplavován, takže drobné předměty a jejich zlomky unikaly pozornosti.
V keltské a římské době jsou jantarové šperky poměrně běžné a jejich obliba pokračuje i do raného středověku. Pravděpodobně tři nejvýraznější vrcholy obchodu s jantarem se odehrávají ve starší době bronzové, v průběhu starší i mladší doby železné a v době rozkvětu říše římské. Obliba jantaru však nikdy úplně neskončila. Přes byzantské šperkařské dílny jej přejal islámský svět, kde byly často hrubé a nepravidelné jantarové korály donedávna využívány při modlení. V prvních staletích po Kristu cena jantaru pravděpodobně již poklesla, protože Isidor ze Sevilly jantar popisuje slovy, že „vzniká na ostrovech Severního moře jako borová pryskyřice, která se chladem a časem mění na jantar. Používá se na nádherné náhrdelníky, které jsou oblíbené mezi venkovskými ženami. Někteří lidé jej nazývají harpaga neboli háček, protože když je mnut mezi prsty přitahuje listy a kousky látky […].“
Tento text je úryvkem z knihy
BOLINA PAVEL, CÍLEK VÁCLAV, MARTÍNEK JAN: Jantarová stezka, Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
