(c) Graphicstock

Bludy o vyčerpání fosilních paliv

Obavy veřejnosti z toho, že nám dojdou fosilní paliva, se ozývaly už v roce 1865, kdy významný ekonom viktoriánské éry William Stanley Jevons vydal knihu, v níž dospěl k závěru, že je „samozřejmě … zbytečné přemýšlet o náhradě uhlí jakýmkoliv jiným druhem paliva“ a že klesající těžba uhlí musí znamenat ústup Británie z předních pozic.
Ve skutečnosti těžba uhlí ve Spojeném království nadále expandovala, tento trend trval až do druhého desetiletí 20. století a následný pokles těžby neměl co do činění s vyčerpáním zdrojů. Naopak velmi těsně souvisel s nástupem nových paliv. V roce 2005 představovaly zbývající uhelné zásoby Spojeného království stále ještě stamiliony tun, ale těžba tohoto paliva byla nezajímavá ve srovnání s produkcí surové ropy a zemního plynu v Severním moři. V roce 2005 dosahovaly prokázané světové zásoby uhlí téměř jednu Tt a tato výše by se mohla znásobit po dalším průzkumu v kombinaci s vyspělými těžebními technologiemi. Je tedy jasné, že poměrně rychlý ústup uhlí po roce 1950 nijak nesouvisel s tím, že by „došlo“.

Teorie o bezprostředně hrozícím vrcholu globální těžby ropy následovaném překotným zánikem ropné éry ignorují některá zásadní fakta. Pro začátek je nabíledni faktická korekce: i kdybychom souhlasili s nevyhnutelností vrcholu globální těžby ropy před rokem 2010, faktem i podle Hubbertových tvrzení bude, že po tomto datu bude ještě zbývat k vytěžení polovina veškeré ropy, a pokles blížící se průběhem normální křivce by znamenal, že před sebou budeme pořád mít víc než jedno celé století produkce ropy.
To například znamená, že symetrická křivka s vrcholem řekněme 85 Mbpd v roce 2010 by implikovala globální těžbu v roce 2030 ve výši 65 Mbpd a téměř 50 Mbpd do roku 2050. Je jasné, že katastrofické přesvědčení, že ropná éra je téměř u konce, je mylné, dokonce i pokud předpokládáme hrozící vrchol produkce ropy.
Zastánci teorie brzkého ropného vrcholu mají pravdu v upozorňování na neblahou absenci striktních mezinárodních standardů pro vykazování ropných rezerv a v připomínání, že mnohé oficiálně uváděné hodnoty ropných rezerv (kde se národní údaje meziročně buď vůbec nemění, nebo vykazují náhlé významné výkyvy) jsou čísla politicky motivovaná, na něž by se nemělo spoléhat. Tato nejistota je však opět dvojsečná: jsou-li politicky motivované přehnaně vysoké odhady ropných rezerv, existuje rovněž značná nejistota ohledně objemu reálně vytěžitelné ropy. Skutečné existující zásoby ropy budeme znát, teprve až prozkoumáme všechny sedimentární rezervoáry světa (včetně hlubokých moří) s intenzitou odpovídající průzkumu pevninské části Severní Ameriky a příbřežních oblastí Mexického zálivu. Morris Adelman to vyjádřil naprosto jasně: „Abychom znali definitivní rezervy, musíme mít nejprve definitivní znalosti. Neví to nikdo a nikdo by to, že ví, neměl předstírat.“

Jak dlouho nám ropa vydrží?

A přece toto předstírání nebere konce. Spisky o ropném vrcholu donekonečna velebí Hubbertův triumf přesné předpovědi vrcholu produkce ropy v USA na rok 1970. To, co ignorují, však není právě triviální. Především byl jím předpovězený vrchol produkce o 20 % nižší než skutečně produkční vrchol, jenž činil 11,3 Mbpd. Za druhé, Hubbertem předpovězený vrchol produkce vycházel z EUR ve výši 200 Gb, tj. z čísla, které on sám navýšil ze svého původního odhadu 150 Gb vyneseného o pár let dříve – ale mezi roky 1859 a 2005 již ropný průmysl USA produkoval 192 Gb, dosud je třetím největším producentem surové ropy na světě a zbývají mu rezervy ve výši 32 Gb. Pokles produkce ropy Spojených států po vrcholu zjevně nebyl zrcadlovým odrazem vzestupu a těžba ropy nepokračovala symetrickou křivkou. Ve skutečnosti byla těžba za rok 2005 o téměř 70 % vyšší, než Hubbert předpovídal, a kumulativní produkce v letech 1970–2005 byla přibližně o 15 Gb vyšší, tj. představovala šestinásobek produkce země za rok 2005.

Tato významná opomenutí jsou samozřejmě zvěstovateli hrozícího vrcholu globální produkce ropy taktně přehlížena a Hubbertův prognostický rekord se i nadále těší nezaslouženému a nekritickému obdivu. Jsem přesvědčen, že tento oslavovaný „úspěch“ v předpovídání ropného vrcholu by měl vyvolávat zásadní pochybnosti nejen svými podstatnými chybami, ale také svojí všeobecnou aplikovatelností. Hubbert podhodnotil americkou EUR, protože nevěděl o superobřím poli Prudhoe Bay ani o objevech gigantických polí v Mexickém zálivu, k nimž teprve mělo dojít. Protože byl zbytek světa prozkoumán s podstatně nižší
intenzitou než USA, je jasné, že jakákoliv EUR je právě jen odhadem, který je třeba revidovat, nikoliv fixním číslem. Dokonce i jeden z hlavních zastánců teorie ropného vrcholu Colin Campbell zvýšil svůj odhad EUR z 1,578 Gb v roce 1989 na 1,95 Gb v roce 2002, což představuje téměř 25% navýšení za pouhých 12 let.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem v současnosti nevidím žádný přesvědčivý důvod, proč upřednostňovat
nejkonzervativnější odhady vytěžitelného množství konvenční ropy, jež prosazují obhájci brzkého ropného vrcholu, před čísly mnohem vyššími, která obhajují jiní geologové. Zejména poslední hodnocení Americké geologické služby (USGS) přichází s následujícím rozdělením do tří klíčových kategorií: do konce 90. let 20. století bylo celosvětově vyprodukováno zhruba 710 Gb ropy a zůstalo kolem 890 Gb zbývajících známých rezerv; téměř 690 Gb by mělo být v budoucnu přidáno z přehodnocení rezerv v současnosti známých polí; a zhruba 730 Gb ještě čeká na objevení, čímž se dostáváme k EUR kolem 3,020 Tb. (I to bude stěží konečná cifra.)
Všechna tato čísla jsou průměry odhadů s pětadevadesátiprocentní, padesátiprocentní a pětiprocentní pravděpodobností, ale dokonce i první mez spolehlivosti (téměř jistota) stanovuje výši neobjevených rezerv konvenční ropy v hodnotě 400 Gb, tedy na téměř trojnásobek odhadu obvykle předkládaného těmi, kdo straší bezprostředně hrozícím vrcholem globální těžby ropy.

Všechna tato hodnocení jsou však poznamenána velice omezeným vnímáním zdrojů. Jak připouští i jeden z nejhlasitějších zastánců teorie brzkého vrcholu produkce ropy Laherrère, s připočtením středních odhadů rezerv kapalného zemního plynu (200 Gb; USGS uvádí kolem 325 Gb) a nekonvenční ropy (700 Gb) by stále ještě zbývalo vyprodukovat nějakých 1,9 Tb ropy, tj. dvojnásobek jeho odhadu samotné kapalné surové ropy.
V roce 2006 tyto nekonvenční zdroje zohlednila ve svém hodnocení organizace Cambridge Energy Research Associates, čímž se globální základna ropných zdrojů (zahrnující historickou kumulativní produkci ve výši 1,08 Tb) zvýšila na 4,82 Tb (s pravděpodobností dalšího růstu), což znamená, že 3,74 Tb stále čeká na využití a že v následujícím zhruba půlstoletí lze v globální produkci ropy očekávat spíše zvlněné plató než jakýkoliv strmý pokles zrcadlící historický rozběh. I kdybychom však dokonale znali světové konečné zdroje vytěžitelné ropy, nebylo by možné vynést křivku globální produkce ropy bez znalosti budoucí poptávky po ní. To je nemožné, protože poptávka bude – tak jako v minulosti – řízena jak předvídatelnými silami (včetně rostoucích populací a vyššího disponibilního příjmu), tak nepředvídatelnými politickými a socioekonomickými změnami a především dalším technickým pokrokem.

Budu opět citovat Adelmana: „Abychom mohli předpovídat konečné zásoby, potřebujeme přesnou prognózu vědy a technologií v budoucnosti.“ Tu pochopitelně nemáme – a tuto nevědomost dokládají tři významné historické příklady. V roce 1930 nemohl nikdo předvídat, že do roku 1960 budou zavedena komerční proudová letadla a že tato inovace vytvoří nový velký spotřebitelský trh petroleje. V roce 1960 nemohl nikdo tušit, že ceny ropy v důsledku kroků zemí OPEC řádově vzrostou a že tento politický posun poprvé
od šedesátých let 19. století povede k významnému poklesu globální poptávky po ropě. A na počátku osmdesátých let 20. století, kdy ceny ropy opět lámaly rekordy, nemohl nikdo předvídat, že v roce 2005 budou polovinu osobních automobilů v USA představovat žíznivá SUV, terénní pickupy a multivany.

Technické, společenské a ekonomické změny zjevně dokážou budoucí poptávku posílit, nebo naopak srazit a jakékoliv lineární předpoklady vycházející z historických čísel (ať už byla dlouhodobější, nebo krátkodobá) jsou směšné. Poptávka po ropě v USA vzrostla v letech 1965–1973 o 50 %, ale o méně než 2,5 % v průběhu dvou desetiletí mezi rokem 1979 a rokem 1999. Spotřeba Číny poskočila v roce 2004 o téměř 16 %, v roce 2005 však stoupla jen o necelá 3 %. Kterou z těchto hodnot bychom měli použít pro skutečně
dlouhodobou (řekněme tak na půl století) předpověď? Ti, kdo předpovídají hrozící vrchol globální produkce ropy a rychlý konec ropné éry, navíc naprosto nevysvětlitelně úplně ignorují fundamentální a ověřenou ekonomickou realitu a předpokládají, že je budoucí poptávka imunní vůči jakýmkoliv externím faktorům. To je zjevný omyl. Nesporný vrchol následovaný strmým poklesem produkce by nespustil nekontrolované šroubování cen zbývající ropy, ale spíše by akceleroval probíhající přechod k jiným energetickým zdrojům. Organizaci OPEC se této lekce dostalo na počátku osmdesátých let, kdy po zvýšení cen ropy na rekordní hodnoty následoval nejen pokles podílu ropy na globálním zásobování energií, ale rovněž absolutní propad globální poptávky po ropě a drastický pád cen (v letech 1981–1986 o přibližně 60 % za průměrný barel OPEC).

Bez ohledu na skutečnou výši těžby ropy a případné datum nejvyšší roční produkce ropy z konvenčních zdrojů není ostatně důvod považovat pozvolné opouštění ropy za období nezvladatelných těžkostí nebo naprostých ekonomických a sociálních katastrof. Historické důkazy hovoří jasně – energetické přechody vždy patřily k nejvýznamnějším stimulům technického pokroku (pomysleme jen na nové hnací stroje, nové materiály a nové měniče energie), podporovaly inovace (jako například rozsáhlé manažerské a organizační změny, které přinesly počítače), vyšší účinnost (například plynová turbína vs. parní stroj) a nahrazování zdrojů (například náhrada dřevěného uhlí z mizejících lesů koksem vyráběným z uhlí na sklonku 18. a během 19. století). Jejich výsledky – náhrada dřeva uhlím, náhrada značné části uhlí ropou a dnes již náhrada značné části ropy zemním plynem – utvářejí moderní industriální a postindustriální civilizaci a výrazně se podepisují na struktuře a produktivitě ekonomiky i na organizaci a kvalitě života společností, jichž se tyto změny dotknou.

Tento text je úryvek z knihy
Vaclav Smil: Ropa
Kniha Zlín, 2018
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

Poznámky PH:
Originál vyšel v roce 2008, tehdy byl „ropný zlom“ větší téma než dnes. Ceny ropy mezitím poklesly, vyčerpání zásob dnes za hrozbu pokládá asi opravdu málokdo (nehledě na ropu z břidlic nebo methan pode dnem moří). A ostatně, co se technologického vývoje týče, jak praví známý bonmot, doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamene.
Václav Smil, vědec českého původu, je mj. oblíbeným autorem Billa Gatese. V ČR jeho knihy zatím k bestsellerům podle všeho nepatří, což je možná škoda.

Oteplování dle skeptika: sopky, vodní pára a Jupiter

V 90. letech sopečná aktivita polevila, vyčistilo se ovzduší a to přispělo k oteplení. Zastánci …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close