Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vzestup Britského impéria souvisel víc se slabostí Britů pro sladkosti než s protestantskou pracovní etikou.
Daniel Defoe, syn londýnského obchodníka a autor bestsellerů Robinson Crusoe a Moll Flandersová, byl bystrým pozorovatelem soudobého britského života. Nemohl mu proto uniknout zrod nového druhu hospodářství na samém počátku 18. století: v Anglii vznikla první konzumní společnost na světě. Ve svém spisku Dokonalý anglický obchodník (The Complete English Tradesman, 1725) Defoe poznamenal:
Anglie spotřebovává více zboží dováženého ze zemí, v nichž se vyrábí či pěstuje, než kterýkoliv jiný národ na světě… Dovoz pozůstává především z cukru a tabáku, o jejichž obrovské spotřebě ve Velké Británii si lze jen těžko udělat představu, a dále sem patří bavlna, indigo, rýže, zázvor, piment neboli jamajský pepř, kakao aneb čokoláda, rum a melasa…
Dalo by se říci, že vzestup Britského impéria souvisel mnohem víc se slabostí Britů pro sladkosti než s protestantskou pracovní etikou či anglickým individualismem. Roční dovoz cukru se za Defoeova života zdvojnásobil, představoval však jen největší díl obrovské spotřební konjunktury. S postupem času se předmětem každodenní spotřeby stávalo zboží, které bylo dříve vyhrazeno jen bohaté elitě. Cukr představoval největší britskou dovozní komoditu od poloviny 18. století, kdy předstihl plátno, až do dvacátých let 19. století, kdy na jeho místo postoupila surová bavlna. Koncem 18. století byla v Anglii spotřeba cukru na hlavu desetkrát vyšší než ve Francii (dvacet liber na hlavu ročně oproti dvěma librám). Neukojitelná poptávka po dováženém zboží narůstala v Anglii rychleji než kdekoliv v Evropě.
Angličtí spotřebitelé velmi rádi smíchávali cukr s vysoce návykovou, ústně podávanou drogou zvanou kofein, jejíž konzumaci doprovázeli inhalováním látky nazývané nikotin, která má stejně silné návykové účinky. V Defoeově době byly čaj, káva, tabák a cukr naprostými novinkami a všechny se musely dovážet.
První anglická žádost o šálek čaje je zaznamenána v dopise datovaném 27. června 1615. Odeslal jej pan R. Wickham, agent Východoindické společnosti na japonském ostrově Hirado, svému kolegovi panu Eatonovi v Macau, kterého žádal, aby mu posílal pouze ten „nejlepší druh čó“. Přesto se v Anglii objevil první inzerát na nápoj, jehož pití se mělo stát celonárodní zvyklostí, teprve v roce 1658. Otištěn byl v oficiálně sponzorovaném týdeníku Mercurius Politicus v týdnu, který končil dnem 30. září, a nabízel: „Excelentní a všemi lékaři doporučovaný čínský nápoj, jejž Číňané nazývají čai, jiné národy pak tai alias tee…, prodávaný nedaleko Královské burzy v Londýně v kavárně U Hlavy sultánky ve Sweetings Rents číslo 2.“
Zhruba ve stejné době nechal majitel kavárny Thomas Garraway vytisknout reklamní brožurku s názvem Zevrubné popsání vzrůstu, kvality a prospěšnosti listě rostliny tea, v níž se tvrdilo, že čaj dokáže vyléčit „bolení hlavy, kamínky, písek, vodnatelnost, oční zákal, kurděje, ospalost, ztrátu paměti, uvolnění či svírání vnitřností, těžké sny a koliku pocházející z větrů“. „Jestliže se čaj užívá s čistým medem místo s cukrem,“ ujišťoval potenciální zákazníky, „vyčistí ledviny a močovody; s mlékem a vodou staví úbytě. Jste-li korpulentní konstituce, zajišťuje chuť k jídlu; pokud jste se přejedli, podnítí vás k šetrnému vyzvracení.“ Portugalská manželka krále Karla II. ráda popíjela čaj, ať už z jakéhokoliv důvodu: báseň Edmunda Wallera,
kterou jí autor věnoval k narozeninám, oslovovala dotyčný nápoj vzletnými slovy: „Příteli múz, čaji, který fantazii sílí, / potlač jedy, které v mysl pílí, / zachovej palác duše vznešený a vlídný.“ Pětadvacátého září 1660 vypil svěj první „šálek tee (čínského nápoje)“ Samuel Pepys.
Avšak teprve na počátku 18. století se začal čaj dovážet v dostatečně velkém množství – a za dostatečně nízkou cenu –, takže se mohla jeho konzumace masově rozšířit. V roce 1703 přivezla loď Kent do Londýna šedesát pět tisíc liber čaje, což by dříve představovalo téměř veškerý roční dovoz. Opravdový zlom pak nastal v roce 1745: „domácí spotřeba čaje“ poskočila z průměru necelých osm set tisíc liber na počátku čtyřicátých let 18. století na dva a pěl milionu liber mezi lety 1746 až 1750. V roce 1756 už bylo pití čaje natolik rozšířené, že podnítilo výpad v Hanwayově Eseji o čaji: „Dokonce i pokojské přišly o svěží pleť pitím čaje.“ (Samuel Johnson mu břitce odpověděl v ambivalentně napsané replice, v níž sám sebe označil za „otrlého a bezostyšného pijáka čaje“.)
Mnohem problematičtější novinkou, kterou v Anglii zavedl Walter Ralegh, byl tabák. Pěstování tabáku jako jedna z mála věcí přetrvalo neúspěšnou existenci osady na ostrově Roanoke ve Virginii (viz kapitola 2). Podobně jako u čaje zdůrazňovali dodavatelé tabáku jeho léčivé vlastnosti. V roce 1587 líčil Raleghěv sloužící Thomas Heriot, že tato „bylina“, když se vysuší a vykouří, „vypudí nadbytečné hleny a jiné škodlivé šťávy z těla, a otevírá všechny tělní póry a průchody, čímž řečená rostlina nejenom ochrání tělo před potížemi všeho druhu, ale … v krátké době je i překoná. Naše těla se pak udrží v pozoruhodně zdravém stavu a nepoznají těžké choroby, které nás v Anglii tak často sužují.“
Jeden z prvních inzerátů vychvaloval schopnost tabáku „zdraví udržet a bolest ošidit, / smysly občerstvit i mozku unavenému ulevit“. Ne každý se však nechal přesvědčit. Jakub I., který svoji dobu předběhl i v mnoha jiných ohledech, byl toho názoru,
že hořící býlí „způsobuje pálení očí, nelibost v nose, škodí mozku [a] je nebezpečné plicím“. S nebývalým rozšířením pěstování tabáku ve Virginii a v Marylandu došlo ke značnému poklesu cen (z rozmezí čtyři až 36 pencí za libru ve dvacátých a třicátých letech 17. století na zhruba jednu penci za libru počínaje šedesátými lety 17. století) a v důsledku toho k jeho masové spotřebě. Zatímco ve dvacátých letech 17. století kouřili tabák pouze zámožní lidé, koncem století se stalo kouření „zvykem i převažující módou, takže si dýmku dopřává i každý sedlák“. V roce 1624 odložil Jakub I. své předsudky a zavedl královský monopol: výtěžek z rostoucího dovozu vyvážil „ohavné čpění“ dýmu, ačkoliv se monopol ukázal stejně nevynutitelný jako paušální zákaz.
Dovoz nových produktů přeměnil nejenom hospodářství, ale i životní styl národa. Jak si Defoe povšiml ve svém Dokonalém anglickém obchodníkovi: „čajový stolek pro dámy a kavárna pro pány patří k nejčerstvějším novinkám…“ Nové drogy byly přitažlivé tím, že stimulovaly zcela jiným způsobem než tradiční evropská droga – alkohol. Ten, jak známo, působí depresivně. Naproti tomu glukóza, kofein a nikotin se v 18. století užívaly pro své povzbuzující účinky. Celkem vzato měly nové drogy v anglické společnosti závratný úspěch; dalo by se říci, že impérium bylo vybudováno na obrovské spotřebě cukru, kofeinu a nikotinu, na níž se podílel vlastně každý.
Ve stejné době se Anglie, a zejména Londýn, stala evropským centrem obchodu s těmito novými povzbuzujícími látkami. V sedmdesátých letech 18. století bylo asi 85 procent z celkového britského dovozu tabáku a téměř 94 procent dovezené kávy reexportováno, především do severní Evropy. Reexport byl zčásti odrazem odlišných celních sazeb: vysoká dovozní cla omezovala domácí spotřebu kávy ve prospěch rozvíjejícího se čajového průmyslu. Jako u mnoha svých národních zvyklostí dávali Angličané přednost pití čaje před kávou v důsledku fiskální politiky.
Odprodejem části dovozu z Indie a z Karibiku na evropských trzích získali Britové dostatek peněžních prostředků k uspokojení své další, dlouho opomíjené libůstky: stěžejním prvkem nové spotřebitelské horečky se stala krejčovská revoluce.
Tento text je úryvkem z knihy:
Niall Ferguson: Britské impérium – Cesta k modernímu světu
Argo, Prostor, Dokořán, 2016
O knize na stránkách vydavatele
No nevim, chtel sem napsat jaka je to pitomost a argumentovat Fergusonovymi „killer apps“ kde je i pracovni etika a pak vidim ze je to z jeho knizky. No to me po….
vsak se to nevylucuje, muze pusobit vedle sebe protestantska etika prace, volny obchod (respektive ovladnuti trhu s globalne obchodovanymi komoditami) i konzumace toho, s cim jinak obchoduju, to vsechno hralo pro britanii. nicmene je fakt, ze napr. kafe s chuti pili i jinde a bohatli britove/holandani; takova kafarska osmanska rise v te dobe neni urcite prikladem rozvijejici se ekonomiky. ferguson lehce narazi na i jinak diskutovanou otazkou, zda caj/kava + nikotin + cukr neomezily konzumaci alkoholu, pricemz jsou to rekneme produktivnejsi drogy. hezke tema k debate, i kdyz ne zrovna tvrda veda. (treba je otazka, zda si kvuli dymce date mene ginu? mozna jo, minimalne v tom smyslu, ze penez na tyto rozkose nema spotrebitel neomezene)
tak tak, osmani pracovnou etikou nijako extra nevynikali, pricom kavy a tabaku spotrebovali pozehnane.