(c) Graphicstock

Čtvrtý rozměr v literatuře – Borges i Heinleinův teserakt

V Borgesových dílech narazíme na řadu matematických témat: Nekonečno, racionální čísla, paradoxy, kombinatorika, teorie množin…

V roce 1915 zveřejnil Albert Einstein obecnou teorii relativity, a již ve dvacátých letech byla tak populární, že odvedla pozornost od původního pojetí čtvrtého rozměru směrem k relativnímu časoprostoru. Teorie relativity značně oživila zájem o téma čtvrtého rozměru a vnesla do něj nové prvky, na jedné straně hlubší pochopení našeho světa, na druhé straně témata fascinující zainteresovanou veřejnost, jako například paradox dvojčat. Takové paradoxy jsou důsledkem toho, že čas a prostor v teorii relativity vzájemně souvisejí, přičemž čas není jen další dimenze, jako je tomu v časoprostorovém kontinuu. Teorie relativity rychle získala mnoho přívrženců mezi intelektuály a umělci.
Zájem o čtvrtý prostorový rozměr se pomalu vytrácel ve prospěch jeho relativistické verze, která v padesátých a šedesátých letech v literatuře převládla. I nadále se sice objevovali spisovatelé inspirovaní dílem Hintona a Abbotta, byla to však především v té době se plně rozvíjející vědecko-fantastická generace, která jako literární prostředky využívala všechny existující koncepty včetně vícerozměrného prostoru v kterékoli ze stále rostoucího počtu definic. V následujícím období se nadšení pro tento koncept vrátilo do matematiky.

Teorie relativity měla navzdory své popularitě dvojí nevýhodu. Zaprvé, je to velice složitá teorie, a to i pro samotné vědce. Zadruhé, představuje nepřekonatelnou překážku cestování do minulosti, což je mezi spisovateli velmi oblíbený námět. Zůstávali proto i nadále u představy nerelativistického časoprostorového kontinua, ať ho nazývali jakkoli.
Tak jako mnoho dalších modernistů před ním použil ve svém díle koncept čtvrtého rozměru i americký spisovatel William Faulkner (1897–1962). Román Když jsem umírala (1930) má časoprostorovou strukturu, v níž se minulost promítá do přítomnosti, a čtvrtý rozměr tu slouží jako metafora paměti: „Cash zvedne oči k tomu vychrtlému obličeji, zarámovanému v soumraku oknem. Je to složený obraz všech dob od toho času, co byl děckem.“ Již na začátku knihy nalezneme téměř prostorové chápání čtvrtého rozměru: „Pěšina, hladce vyšlapaná a v červenci vypražená do tvrdosti cihel, běží rovně jako olovnice mezi zelenými řádkami ležící bavlny ke skladišti uprostřed pole, kde se otáčí a obchází skladiště ve čtyřech zaoblených pravých úhlech a zase se táhne dál přes pole, takhle vyšlapaná s rozplývající se přesností.“

Výjimečné pojetí statického časoprostoru používá šokující kniha Jatka č. 5 (1969) amerického spisovatele Kurta Vonneguta (1922–2007), který v ní literárně zpracoval své zážitky z konce druhé světové války, kdy jako voják a válečný zajatec přežil ničivé bombardování Drážďan spojeneckými letadly. Prožitá událost jej hluboce ovlivnila. Zbytečný masakr popisuje ústy hlavního hrdiny, který „se pohybuje časem jako v křečích“, cestuje v čase dopředu a dozadu a znovu prožívá události oněch dní. Pobyt ve čtvrtém rozměru ukončí Tralfamadořané, zvláštní mimozemská rasa, pro kterou je čas jen další dimenzí, v níž se mohou pohybovat.
Britský humoristický spisovatel P. G. Wodehouse (1881–1975) použil čtvrtý rozměr v povídce „Úžasná klobouková záhada“ (1936) jako humorný obrat. Děj vypráví o dvou anglických gentlemanech, kteří si koupí klobouky, a o záhadě, která je obklopuje. Na začátku příběhu se říká: „Víš, jak to chodí. Stane se něco podivného a ty se obrátíš o radu na nějakého koumáka, ten zavrtí hlavou a zvolá: ‚Ach! Čtvrtý rozměr!‘“

Se změnou orientace způsobenou dimenzionálním převracením si pohrává také americký autor ruského původu Vladimir Nabokov (1899–1977) v románu Look at the Harlequins! (Koukej na harlekýny, 1974).
Švédský spisovatel Lars Gustafsson (1936–2016), jenž v roce 2009 obdržel německou Goethovu medaili, píše ve svém nejoceňovanějším díle En biodlares död (Smrt včelaře, 1978): „Ráj? To vše jsem nedávno zažil. Ráj musí spočívat v tom, že něco přestane bolet. Ale to potom znamená, že když nemáme bolest, žijeme v ráji! A nejsme si toho vědomi! Šťastní a nešťastní žijí v jednom a tomtéž světě a nevědí o tom! Mám pocit, jako bych v posledních měsících prošel fantastickým, tajuplným labyrintem okolo vlastního života a vrátil se přesně na to místo, na kterém jsem byl, když jsem začal. Že se mi však – protože jsem se pohyboval mimo běžné dimenze – vyměnily pravá a levá strana. Moje pravá ruka je nyní levá, moje levá ruka pravá. Vrátil jsem se do téhož světa a zjistil jsem, že je to šťastný svět.“

Borges a čtvrtý rozměr

Nutně musíme zmínit ještě argentinského spisovatele Jorga Luise Borgese (1899–1986), v jehož dílech se výrazně zrcadlí hluboký zájem o matematiku. Nekonečno, racionální čísla, paradoxy, labyrinty, teselace roviny, kombinatorika a teorie množin jsou jen některá z matematických témat, na která v jeho dílech narazíme. Čtvrtý rozměr byl jednou z otázek, která upoutala jeho pozornost. Pro literární časopis dokonce napsal článek s názvem „Čtvrtý rozměr“, v němž se jej pokoušel vysvětlit z geometrického hlediska. Zmiňuje v něm Hintonovu knihu New Era of Thougth (Nová éra myšlení) a knihu ABC of the Fourth Dimension (ABC čtvrtého rozměru) teozofa a architekta Clauda F. Bragdona.
Přímo na čtvrtý rozměr odkazují i další Borgesova díla. V povídce „Tlön, Uqbar, Orbis tertius“ z knihy Fikce (1944) se píše, že dopis vysvětlující záhadu Tlönu byl nalezen v „Hintonově knize“. O geometrii Tlönu se říká, že „nezná rovnoběžky a učí, že člověk pohybující se v prostoru mění tvar těles, která ho obklopují.“ Rodolfo Mata píše v článku „Borges a dobrodružství čtvrtého rozměru“, že „překvapivý jazyk Tlönu, v němž se na jedné z polokoulí podstatná jména nahrazují slovesy – namísto měsíce se řekne měsíčit – a na opačné polokouli se nahrazují přídavnými jmény – namísto měsíce se řekne vzdušný–jasný na tmavém–okrouhlém – může být inspirován knihou Tertium Organum (1911) P. D. Uspenského. Abychom podle ruského mystika a filozofa správně pochopili časové vztahy vyvstávající ve čtvrtém rozměru, musíme používat jazyk bez sloves: ‚Jestliže život ve třetí dimenzi odpovídá ve čtvrté dimenzi pohybu, pak pohyb ve třetí dimenzi ve čtvrté dimenzi mizí.‘“
Borges cituje Uspenského také v pojednání Čas a J. W. Dunne, které vyšlo v knize Další pátrání (1952), když vykládá Dunnovu teorii nekonečných dimenzí času. Cituje výrok z Uspenského knihy Tertium Organum, že „budoucnost již existuje“, kterým, jinak řečeno, ruský spisovatel zavádí pojem statického časoprostoru.
Ve vědecko-fantastické povídce „There Are More Things“ z Knihy z písku (1975) půjčí hlavnímu hrdinovi jeho strýc „Hintonova pojednání, v nichž se autor snaží dokázat existenci čtvrtého rozměru, kterou má čtenář vytušit pomocí složité hry s barevnými kostkami“. Hlavní hrdina prohledává dům, jenž patřil jeho zesnulému strýci a který se ukáže být bránou do jiných dimenzí. Samotná povídka „Kniha z písku“ začíná slovy: „Přímka sestává z nekonečného počtu bodů; rovina z nekonečného počtu přímek; prostor z nekonečného počtu rovin; hyperprostor z nekonečného počtu prostorů…“
V povídce „Abenchákán Bochárí, který byl zabit ve svém bludišti“ ze sbírky Alef (1949) píše: „‚Rozhodl jsem se zapomenout na tvé nesmysly a přemýšlet o něčem rozumném.‘ – ‚Třeba o teorii množin nebo o čtvrté dimenzi,‘ poznamenal Dunraven.“

Na závěr ocitujeme několik veršů z Borgesovy básně „Adrogué“ ze sbírky El hacedor (Tvůrce, 1960): „Vzdáleny vlivům náhody a smrti,/ se svými příběhy dál přetrvají,/ jenže jejich světem je onen čtvrtý/ rozměr, který naše vzpomínky znají.“

Vědecko-fantastická literatura

Čtvrtý rozměr se ve 20. století objevuje bezpochyby nejčastěji v dílech vědecko-fantas­tické literatury. Mezi autory, kteří o něm psali, najdeme klasiky tohoto žánru, jako byli I. Asimov, G. Bear, N. Bond, A. C. Clarke, A. Deutsch, G. Gamov, F. Lenz, H. P. Lovecraft, L. Padgett, F. Pohl, R. Rucker, C. Simak, M. Smith a mnoho dalších.
Dvě díla se úzce pojí ke čtvrtému rozměru: krátká povídka Roberta A. Heinleina „Domeček jako klícka“ (1940) o architektovi, který staví dům, jenž je zobrazením hyperkrychle v trojrozměrném prostoru (o tom budeme mluvit v příští kapitole), a který se po dostavbě zakřiví ve čtvrtém rozměru a architekta uvězní uvnitř. Madeleine L’Engle popisuje hyperkrychli v dětském příběhu Nebezpečná zkratka (1962).

Tento text je úryvkem z knihy
Raúl Ibáñez: Čtvrtý rozměr – Je náš svět jen stínem jiného světa?
Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Credit: (c) NASA/JPL-Caltech/DSS

Energie vakua a supersymetrie (1)

Jeden z mnoha příspěvků k odhadované hodnotě energie prázdného prostoru pochází od Higgsova pole. V roce 1998 astronomové studovali …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close