Sciencemag.cz
Doporučujeme
O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných biologických časopisech. Poměrně častého poučení se nám dostává i z hromadných sdělovacích prostředků, a to nejméně ve dvojím provedení. Tím prvním jsou zprávy o včelách: jak ubývá včelařů, zda včelstva úspěšně přezimovala a kolik z nich naopak podlehlo epidemiím, jaká asi bude cena medu – a jak se případný nedostatek včel projeví slabým opylováním květů, a tedy nižší úrodou ovoce a dalších plodin. Druhým tématem jsou stravovací návyky lýkožrouta smrkového a schopnost smrkového lesa se s nimi vyrovnat.
Něco jiného než sledovat denní zprávy však je probírat se zkamenělými zbytky rostlin posledních čtyř set milionů let naší planety a hledat na nich vlivy hmyzu, případně jemu příbuzných členovců. Možných podob vztahu rostlin a hmyzu v geologické historii Země je astronomické množství. Počínaje tvarem a stavbou druhohorního květu, který během evoluce vyšel vstříc tehdy prosperující skupině opylujících brouků; jejich tvar těla a potravní vztahy se zase naopak snažily přiblížit zmíněnému květu. Tomu všemu odpovídá pojem společného evolučního vývoje zvaného koevoluce, při kterém dochází k vzájemnému přizpůsobování různých organismů. Právě rostliny a hmyz jsou učebnicovým příkladem koevolucí. Ale právě jen příkladem, protože koevoluce je jedním ze základních principů změn, ke kterým docházelo a dochází na naší planetě. Nejde jen o jednotlivé druhy organismů; na opačném pólu spektra jde o vzájemný vývoj celých systémů, jako je hydrosféra, atmosféra, biosféra a možná i horninový obal naší planety – litosféra.
Je velmi obtížné na základě geologického záznamu rekonstruovat vývoj jediného druhu organismů, ještě mnohem těžší však je doložit přesvědčivě společný vývoj. I proto jsem byl potěšen, když se před několika lety mladý český přírodovědec Stanislav Knor rozhodl studovat vzájemný vývoj hmyzu a rostlin v usazeninách třetihorních řek, močálů a jezer na severu Čech. Jeho studia byla opravdu důkladná – podařilo se mu mimo jiné získat více než čtyři tisíce listů rostlin viditelně poškozených (nejčastěji zvnějšku okousaných) hmyzem. Poté následovalo důmyslné statistické zpracování. Ukázalo se například, že s postupujícím vysycháním močálů ubývalo okousaných listů, přibývalo naopak hmyzích hálek – útvarů stejného typu, jako jsou populární duběnky, tedy tělísek vzniklých působením vajíčka a larvy hmyzu na rostlinnou tkáň. Ukázalo se také, že byly okusovány častěji listy opadavých stromů než stálezelené. A to bez ohledu na to, že opadavé listy byly jako potrava k dispozici jen několik měsíců, zatímco stálezelené i řadu let.
Stanislav Knor nedávno shrnul výsledky svého studia v podrobné přednášce, kterou jsem si nechtěl nechat ujít. A dozvěděl jsem se obtížně vysvětlitelnou věc. Na naprosté většině nalezišť zkamenělých rostlin z geologicky mladších období připadá jeden okousaný list na tři až čtyři zdravé. A zkuste se dnes jít podívat třeba na nejbližší třešeň! Poměr bude opačný; budete rádi, když na tři okousané listy připadne jeden zcela zdravý. Tohle prý v průměru platí ve většině současných rostlinných společenstev.
Nechce se mi věřit, že by byl popsaný rozdíl způsoben výhradně tím, že okousané, a tedy ošklivé a neúplné listy na nalezišti zkamenělin nikdo nesebere. Nějaký význam to mít musí. A zřejmě to bude něco velmi zjevného.
Nežijeme například náhodou v době, kdy je hmyz čtyřikrát početnější či žravější, než byl kdy předtím?
P. S. V posledních letech zaznamenaný prudký pokles populací hmyzu ukazuje, že předchozí stav byl pravděpodobně neobvyklý…
úryvek z knihy
Radek Mikuláš
Krajiny typu dandžia
a jiné eseje o vědě
Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
