Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nová studie tvrdí, že při hledání života na exoplanetách by mohlo být efektivní se zaměřit primárně nikoliv na přítomnost, ale spíše na nepřítomnost něčeho – konkrétně CO2. Vědci z MITu, University of Birmingham a dalších institucí navrhují, že pokud má planeta terestrického typu v atmosféře podstatně méně oxidu uhličitého než jiné planety ve stejné soustavě, může to být známkou přítomnosti kapalné vody – a případně i života pozemského typu – na povrchu planety.
Příslušnou signaturu navíc dokáže dobře zachytit Vesmírný dalekohled Jamese Webba (oxid uhličitý silně absorbuje infračervené záření). Byla navržena řada jiných chemických „podpisů“ života, ale ty jsou dnešními technologiemi měřitelné obtížně(ji).
Ve Sluneční soustavě mohou astronomové zjistit přítomnost kapalných oceánů pozorováním záblesků slunečního světla, které se odrážejí od kapalných povrchů. Tyto odrazy byly pozorovány například na největším Saturnově měsíci Titanu, což pomohlo potvrdit, že zde existují velká jezera. Detekce podobných „záblesků“ na exoplanetách je však se současnými technologiemi nedosažitelná.
Venuše, Země a Mars jsou kamenné planety nacházející se zhruba v obyvatelné zóně (i na Venuši a Marsu by mohl zřejmě v nějaké fázi existovat život pozemského typu). Aktuálně se ale Země od obou z nich liší tím, že má v atmosféře relativně velmi málo oxidu uhličitého, protože uhlík je vázán do oceánů a organické hmoty. I v případě exoplanet je tedy zajímavé hledat světy, kde se uhlík z atmosféry „ztratil“. „Za stovky milionů let pohltily oceány obrovské množství oxidu uhličitého – téměř se rovná množství, které dnes přetrvává v atmosféře Venuše,“ uvádí průvodní tisková zpráva MITu.
Každý exoplanetární systém je jiný, nestačí zjistit atmosféru s minimem oxidu uhličitého. Důležité je, aby zde CO2 chyběl v porovnání se sousedními planetami podobného typu. Celá metoda by nejlépe fungovala v exoplanetárních systémech typu „hrášky v lusku“, v nichž několik terestrických planet, všechny řádově stejně velké, obíhá relativně blízko sebe, podobně jako ve Sluneční soustavě.
Co se pak týče pravděpodobnosti, zda planeta obsahuje jen kapalné oceány nebo i život, zde by mohlo být efektivní se zaměřit na ozon (ten je mnohem lépe detekovatelný než samotný kyslík). Ve vodě se CO2 prostě rozpustí, život z něj ale může vytvářet kyslík a ten se zase v atmosféře slunečním zářením částečně přemění na ozon. Webbův dalekohled by podle studie v blízkých soustavách s více planetami, jako je TRAPPIST-1 (soustava sedmi planet, která obíhá kolem jasné hvězdy vzdálené od nás pouhých 40 světelných let) měl být schopen vedle oxidu uhličitého zachytit i ozon.
Amaury H. M. J. Triaud et al, Atmospheric carbon depletion as a tracer of water oceans and biomass on temperate terrestrial exoplanets, Nature Astronomy (2023). DOI: 10.1038/s41550-023-02157-9
Zdroj: Massachusetts Institute of Technology / Phys.org
Opět se hodí připomenout, že ve použití výrazu „efektivní“ je značně nadsazené. Bohatě by stačilo najít alespoň něco. Zatím jsme totiž nenašli vůbec nic. Možnost, že život je jen na Zemi je stále výchozí.