Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lidé už tehdy mohli vařit pivo víceméně běžně, přitom se s ním však přímo neobchodovalo.
V eneolitu (pozdní době kamenné, jinak též zvané chalkolit – doba měděná, 4500–2300 př. kr.) se v životě evropských zemědělců prosadily významné progresivní změny v systému zemědělské výroby. Byl to především vynález oradla, které zásadně změnilo způsob obdělávání půdy, dále využití tažné síly dobytka v podobě zápřahu a konečně i přechod od žárového zemědělství k přílohovému systému.
Nová technologie orby umožňovala mnohem efektivnější obhospodaření pole, které však muselo být nejprve zcela zbaveno pozůstatků kořenového systému vyžďářeného lesa, v jakém bylo dosud praktikováno žárové zemědělství. Zatímco v neolitu žárové zemědělství zaměstnávalo velkou část komunity, orba byla záležitostí jedné rodiny, tedy především muže oráče a majitele dobytčího potahu (Neustupný 1967).
Takto obdělané pole nemělo sice ani zdaleka tak velký výnos jako neolitické žďářené pole, tento nedostatek byl ale vyvážen mnohem větší rozlohou, kterou mohl člověk obdělat za kratší dobu. Eneolitičtí zemědělci však museli řešit jiné problémy. Předně se novým způsobem hospodaření nezbavili problému s úbytkem živin a zaplevelováním pole při opakovaných osevech. Tato skutečnost byla řešena uplatněním tzv. přílohového systému zemědělství, kdy člověk vždy zoral a zasel jen na jedné ze svých polností, zatímco druhou část, tzv. příloh, nechal regenerovat a obdělával jej až v následujících sezónách. dalším problémem byla sklizeň polností o větší rozloze, než byla pole neolitická; vyžadovala práci celé komunity a i ta byla zřejmě schopna sklidit jen určitou výměru.
Pro eneolitickou orbu a využívání dobytčího potahu existuje již celá řada přímých i nepřímých dokladů. Vedle plastik zobrazujících dobytčata v zápřahu (Polsko, kultura nálevkovitých pohárů) a nálezů dřevěných jařem vprostředí švýcarských jezer, jsou to také rituální pohřby dobytčat. Tyto symbolické pohřby či obětiny byly nalezeny severně od našeho území a pocházejí především z mladší fáze kultury nálevkovitých pohárů azobdobí kultury kulovitých amfor. některá zvířata byla dokonce ozdobena jantarovými slunečními disky. Z našeho území lze zmínit nález dobytčího rohu s výraznými stopami otření v souvislosti se zápřahem, který pochází ze sídliště kultury zvoncovitých pohárů v holubicích na Vyškovsku. Dalším významným dokladem orného zemědělství jsou nálezy samotných stop orby. Eneolitická plužina byla objevena například v Avebury v hrabství Witshire na jihu anglie. Další doklady orby pochází ze Švýcarska či dánska z podloží pod mohylami; jde o poměrně hluboké brázdy orané křížovým způsobem. V těchto případech se lze důvodně domnívat, že jde o orbu rituální související se zakládáním mohyly, než o pohřbenou starší plužinu. Podobné stopy po orbě byly objeveny pod jedním z dolmenových hrobů v Saint Martin de Corléans v La Valle d’Aosta, kam situujeme osadu Surmirova „italského“ strýce.
V eneolitu se dále uplatnily významné změny ve způsobech hospodaření, které britský archeolog andrew Sherratt nazval „revoluce druhotných produktů“ (Sherratt 1981). Jde především o zavedení oradla a zvířecího potahu, rozvoj chovu domestikovaných zvířat zvláště ve smyslu výroby druhotných mléčných produktů a vlny. na tyto progresivní změny v hospodářství a ve společenských vztazích upozornil již na konci šedesátých let 20. století Evžen Neustupný (1967), který je spojoval s nástupem patriarchátu ve střední Evropě. Sherratt vyzdvihl především význam počátku konzumace mléka a výrobu sýrů a dalších mléčných produktů.
Tento proces však nebyl jednoduchý, evropští zemědělci si totiž teprve postupně museli vyvinout schopnost trávit bez obtíží kravské mléko, což není u mnoha neevropských populací samozřejmostí dodnes, a to jak z hlediska biologické netolerance laktózy, tak z hlediska kulturního.
Jednou ze zásadních změn bylo šíření znalosti metalurgie mědi. Měď byla považována za magickou hmotu (kuna 1989) a také její výroba byla spojena s kultem a magií. Jak bude v této kapitole opakovaně
doloženo, přístup k metalurgii mědi měl nejen společenský a strategický, ale také kultovní význam. K šíření technologie výroby mědi do severozápadní Evropy zřejmě docházelo společně s celým symbolickým systémem, včetně náboženství. nový kov a jeho ovládnutí bylo jedním z hlavních principů prohlubující se společenské diferenciace a počátků řemeslné specializace.
Všechny tyto změny měly svůj odraz ve struktuře společnosti, která se začala výrazněji diferencovat. Můžeme pozorovat rostoucí význam společenské role mužů, kteří na sebe akumulovali moc spojenou s novým systémem obdělávání půdy, bohatstvím nadvýroby a později také s kontrolou nad zpracováním kovů (Neustupný 1967). Efektivnější přílohový systém skýtal některým členům společnosti větší možnost věnovat se jiným aktivitám, než je výroba potravy. Otevřel se tak prostor k prvotním řemeslným specializacím, prospektorské a sezónní hornické činnosti, ale také ke kultovním aktivitám a budování monumentů (Turek 2005).
Slavnosti spojené s pitím alkoholických nápojů vstupovaly přinejmenším od počátku eneolitu do života obyvatel Evropy jako nový kulturní jev a přetrvaly dodnes. Archeologové podobu dávných slavností rekonstruují z nálezů specializovaných picích nádob. Tehdejší Evropané je přikládali do hrobů, vyskytují se i jako obětiny hromadně pohřbené do země.
Nešlo přitom jen o nevázané pitky bez hlubšího významu. Tehdejší rituály spojené s pitím alkoholu byly důležité pro fungování společnosti. nárůst významu picích rituálů v Evropě archeologové pozorují od počátku eneolitu, pozdní doby kamenné (4500–2300 př. kr.). Tehdy lidé začali ve větší míře pěstovat obilí, zvláště ječmen, a mohli díky tomu vařit pivo víceméně běžně. Obilnin se vyrobilo víc, než lidé spotřebovali, a směnný obchod se zemědělskými produkty v samozásobitelských komunitách prakticky neexistoval. Bylo žádoucí přebytečné zrno nějak zužitkovat. K prodeji piva v eneolitu zcela jistě nedocházelo, ale jak víme z etnografických pozorování, pozvání na pivní hostinu může napomoci k recipročnímu získání pracovní síly, což má svůj ekonomický význam.
Pití alkoholu se samozřejmě vázalo na různé společenské události a ceremoniály – vyplácení nevěsty, uzavírání míru na způsob indiánské dýmky míru nebo ceremoniální směnu. Výroba piva byla poměrně náročná a zdlouhavá, proto se vždy vařilo ve větším objemu. hotový nápoj neměl dlouhou životnost, a tak je vcelku přirozené, že jeho konzumace probíhala kolektivně, přičemž příbuzní a sousedé se v pořádání slavností střídali a vzájemně se na ně zvali. Zde lze hledat kořeny toho, proč je pití alkoholických nápojů obvykle společenskou událostí.
Hostiny mohly mít řadu funkcí; utužovaly vztahy v rámci komunity, posilovaly její skupinovou identitu, případně fungovaly jako dar či zavazující pozornost. Velkorysé pohoštění alkoholickým nápojem mělo demonstrovat ekonomickou nebo i politickou moc daného člena občiny. Jde o počátky systému tzv. daru a dluhu, kterým si významní bojovníci upevňovali své společenské postavení a zavazovali si ostatní členy
komunity.
Zajímavé je, že některé eneolitické nádoby nebyly tvarováním svého ústí vůbec vhodné pro přímé pití, například michelsberské poháry ve tvaru tulipánu, nálevkovité poháry či zvoncovité poháry mají ústí natolik doširoka rozevřené, že by se piják zaručeně pobryndal. Je spíše možné, že se z nich nápoj konzumoval slámkou či rákosovým stéblem. Podobně se pilo pivo ve starém Egyptě. Pravěké pivo se totiž značně lišilo od piva současného: nebylo filtrované a obsahovalo kalnou obilnou složku, proto bylo také pití slámkou nejen součástí kolektivního picího rituálu, ale mělo i svůj praktický význam. Pravěké pivo by asi dnešním pijákům příliš nechutnalo, mělo však kromě alkoholu i vysokou nutriční hodnotu.
Tento text je úryvkem z knihy:
BÁRTA M., KOVÁŘ M. (editoři): Lidé a dějiny. K roli osobnosti v historii v multidisciplinární perspektivě
Academia 2017
O knize na stránkách vydavatele
