Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nový přehled považuje genovou terapii za nejnadějnější cestu až do vyvinutí vakcíny. Postupovat by mělo pomocí speciálně upravených tzv. adeno-asociovaných virů.
Na téma koronaviru bylo publikováno obrovské množství informací. V databázích typu Google Scholar je přes 1650 vědeckých/recenzovaných článků. Ve Frontiers in Microbiology byla nyní publikována studie, respektive metastudie/shrnutí (review), které se pokouší informace sumarizovat.
Autoři přehledu University of North Carolina (Chapel Hill) se zaměřují na možné medicínské postupy nejen proti SARS-CoV-2, ale i proti příbuzným koronavirům (původní SARS, blízkovýchodní MERS atd.) – tedy potenciálně i proti těm, které budou člověka zřejmě nevyhnutelně ohrožovat v budoucnosti. Informace, třeba říct, dnes samozřejmě rychle zastarávají. Na základě přehledu třeba jako nadějný prostředek vychází Remdesivir, což je aktuálně považováno spíše za slepou cestu (respektive i výrobce Gilead Sciences nyní tvrdí, že zabírá zřejmě jen ve středně těžkých případech).
Co se týče vakcín, možností je cílit na proteiny, jimiž se viry vážou na hostitelské buňky (S-protein). Kromě tradičních vakcín z oslabených/inaktivovaných živých nebo mrtvých virů či jejich podjednotek by se měly zvažovat i moderní vakcíny na bázi DNA, RNA, nanočástic nebo virových vektorů. Potíž je v tom, že jednotlivé koronaviry od sebe mají S-proteiny značně odlišné, původní SARS a SARS-CoV-2 se např. shodují jen ze 76–78 %. Problém s vakcínami je samozřejmě délka jejich vývoje – a proti příštímu nástupu příbuzného viru bude přitom možná k ničemu.
Používat lze širokospektrální antivirotika, např. nukleosidové analogy podobné bázím virové genomu. Ty pak virus „omylem“ začlení do své RNA a vzniknou nefunkční kopie, respektive kopírování se prostě zastaví. Problém je ale v tom, že koronaviry disponují opravným enzymem, který dokáže dát takto poškozenou RNA se slušnou míru úspěšnosti zase do pořádku. Nicméně fungovat by z této třídy léčit přece jen mohl β-D-N4-hydroxycytidin a Remdesivir (viz výše).
Krevní plazma uzdravených pacientů i hromadně biotechnologicky produkované monoklonální protilátky (účinnější, ale s pomalejším vývojem/výrobou) mohou poskytnout imunitu, ovšem pouze krátkodobou. Organismus si protilátky nevytváří sám, ty se postupně naředí a rozloží.
Přehled dále zmiňují fúzní inhibitory, inhibitory lidských proteáz (poznámka PH: zde nerozumím) a modulátory imunity, jako jsou například kortikosteroidy a jiné hormony.
A konečně ona v titulku zmíněná genová teorie. Studie ji považuje za nejnadějnější cestu až do vyvinutí vakcíny. Postupovat by mělo pomocí nějakých speciálně upravených tzv. adeno-asociovaných virů (adenoviry, herpes viry). Pomocí těchto virů by šlo do horních cest dýchacích rychle a cíleně dodávat protilátky, antivirové peptidy, modulátory imunity nebo imunoadheziny. (Poznámka PH: Chápu-li dobře, tedy pomocí viru by se do lidských buněk vnesla část genomu umožňují syntetizovat příslušné látky proteinové povahy.) Riziko toxicity je zde minimální, protože buňky v této části těla se rychle obměňují. Tyto techniky lze vyvinout i otestovat údajně velmi rychle, už třeba za měsíc. Tato verze pasivní imunizace by teoreticky mohla zabrat cca po týdnu s tím, že ochrana by vydržela rok. A především, tyto techniky je dobré vyzkoušet už proto, že by se pak daly rychle použít hned na začátku nějaké příští pandemie, což se u koronaviru nestalo.
Longping V. Tse et al, The Current and Future State of Vaccines, Antivirals and Gene Therapies Against Emerging Coronaviruses, Frontiers in Microbiology (2020). DOI: 10.3389/fmicb.2020.00658
Zdroj: Frontiers/MedicalXpress.com a další
