Sciencemag.cz
Doporučujeme
Obohacování oceánů o železo patří k zajímavým geoinženýrským nápadům umožňujícím hýbat s klimatem. Základní myšlenka je jednoduchá. Železo představuje v oceánech nedostatkový zdroj, který brzdí množství živé hmoty. Pokud oceán pohnojíme železem, vyroste zde více planktonu, který do sebe bude fotosyntézou vázat více oxidu uhličitého; a to nejen dočasně, část původně živé hmoty by měla klesat i ke dnu a zde být nakonec pohřbena. Kromě efektů z hlediska klimatu by dalším důsledkem mohl být třeba i nárůst počtu živočichů na dalších stupních potravní pyramidy – pouze kvůli eventuálním vyšším výnosům z rybolovu by to ale asi nikdo nedělal… (poznámka PH: ale lze si dobře představit, že v rámci boje proti globálnímu oteplování na tom někdo takto nepřímo vydělá)
Samotná myšlenka hnojení železem naráží na řadu technických problémů. Aby železo bylo pro organismy dostupné, musí být ve formě rozpustné ve vodě, tedy v podobě železnatých solí; ty se ale na vzduchu i v okysličené vodě oxidují na železité sloučeniny, nerozpustné a klesající ke dnu. V minulosti při reálných pokusech (u Galapág), ovšem v malém měřítku a neodladěných, železo dokázalo vytvořit na hladině moře zelený povlak mikroorganismů, nicméně ten po čase zmizel a železo z organického světa nejspíš zase vypadlo. Možná se vzápětí jako limitující ukázal nějaký další prvek.
Nová studie z MIT je k hnojení moře skeptická z důvodů spíše zásadnějších, totiž kvůli fungování oceánských ekosystémů na globální úrovni. Dejme tomu, tvrdí autoři, že bychom dokázali železo v oceánské biosféře udržet. Co dál? Vedle železa jsou dalšími limitujícími prvky v oceánu hlavně dusík a fosfor.
V rámci studie si autoři výzkumu rozdělili oceánské ekosystémy na tři skupiny: s nedostatkem železa (jižní oceány daleko od pevniny – do moře se železo dostává z pevniny), nedostatek jiných látek (severní Atlantik s dostatkem železa) a hluboký oceán (výrazný nedostatek železa, dost fosforu a dusíku z podloží). Mezi těmito třemi typy ekosystémů dochází k cirkulacím, jejíchž převažující směry vyznačují oceánské proudy.
Z tohoto modelu lze dále simulovat, co se stane po přihnojení. V rámci výzkumu bylo spuštěno 10 000 simulací, které hodnotily růst fytoplanktonu v dalších 10 000 letech. Měnícím se parametrem byla hlavně schopnost mikroorganismů sypané železa zpracovat, začlenit do biosféry.
Na globální úrovni by se prý nakonec sypáním železa nic moc nezměnilo. Nemá smysl hnojit železem severní Atlantik, kde se nedostává (nebo spíše nedostává) jiných zdrojů. V dalších typech ekosystémů by přidání železa vedlo k růstu planktonu, nicméně ten by pak narazil na hranici dalších zdrojů (dusík, fosfor). Vyčerpání těchto zdrojů by znamenalo, že by jich časem začalo méně proudit do severního Atlantiku (respektive oblastí, kde byly limitující už předtím), kde by zase množství fytoplanktonu v důsledku toho kleslo. Celková fixace oxidu uhličitého by se tím nemusela změnit. Naopak by se změnit mohlo to, kde jsou dnes oceány plné života, ryby by se přesunuly jinak apod.
Jonathan Maitland Lauderdale el al., „Microbial feedbacks optimize ocean iron availability,“ PNAS (2020). www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1917277117
Zdroj: Massachusetts Institute of Technology/Phys.org a další
Poznámky PH:
Příliš přesvědčivě to na mě nepůsobí, jakoby se tím naznačuje existence nějaké „globálně vyladěné rovnováhy“ typu Gaia, s níž nelze hýbat, respektive když se s ní pohne, vrátí se zase do cca původní podoby.
Nakonec se mluví o horizontu 10 000 let, určitě by stačilo zvýšit fixaci oxidu uhličitého v horizontu 100 let.
Hlavně jde o simulaci, takové věci se prostě musejí zkusit a vidět, co se stane – zde jsou rizika asi minimální (míněno jiná rizika, než že půjde o vyhozené peníze bez zvláštního efektu, takové riziko je samozřejmě naopak značné).
