Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis rukopisu Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain
Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain

Kdo vymyslel husitskou vozovou hradbu?

K uplatnění bojových vozů a vozové hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů…

Poslední fáze bitvy /u Grünwaldu/ se odehrála u řádového ležení opevněného vozovou hradbou. Tato zkušenost byla podle některých historiků určující pro Jana Žižku, jenž zde mohl získat inspiraci pro svou oblíbenou a účinnou vojenskou taktiku. Je to mínění poněkud přehnané. Ochrana vojenského tábora vozy byla, jak dokumentují i příklady z takzvané stoleté války, obvyklá už dříve, takže Žižku, pokud měl za sebou válečnická léta za hranicemi, tato praxe sotva překvapila. Poznatky získané u Grunwaldu jako husitský hejtman zužitkoval jen částečně. Mezi Grunwaldem a Ulnowem proti sobě bojovaly jízdní oddíly. Nasazení pěchoty, o kterou se opírala husitská vojska, prameny nezmiňují. V úvahu přichází jen účast pěší čeledi při pronásledování poraženého nepřítele. Účinkování pěších oddílů u Grunwaldu je nejspíš produktem fantazie historiků a romanopisců 19. století, adorujících prosté „lidové“ bojovníky. Odtud tento motiv převzalo marxistické dějepisectví i slavný film Křižáci režiséra Aleksandra Forda. Každopádně byla účast v jedné z největších bitev evropského pozdního středověku „vysokou školou“ vojenského umění. Pokud v ní Žižka nechyběl a něco si z ní odnesl, pak především poznatky o způsobu boje jízdních těžkooděnců. Tato zjištění se mu později nadmíru hodila.

U příležitosti obležení Skály /roku 1413/ vznikl nejstarší známý český (a česky psaný) vojenský řád, který na panovníkovo přání sestavil podkomoří Hájek z Hodětína. Alespoň tak to výslovně říká úvodní pasáž písemnosti, určené nejen pro žoldnéře před Skálou, nýbrž i „pro budúcie Čechy bojovné, aby se uměli u vojskách zpravovati“. Spis, obsahující nařízení kázeňského, organizačního i taktického charakteru, vyvolal mimořádnou pozornost moderních historiků, neboť obsahuje články zabývající se sestavováním vozové hradby a přesunem ve vozovém šiku, tedy taktickými prvky, které si většina lidí spojuje až s husitskými válkami, zejména s působením Žižkovým. Pochybnost, zda řád opravdu vznikl v době, do níž se hlásí, ještě umocnily přísné tresty stanovené za svévolnou devastaci sakrálních objektů i za ničení ornátů, kalichů a zvonů. Také tyto obrazoborecké projevy zpravidla považujeme za nedílnou složku revolučního husitství. Budeme-li však pokládat ustanovení o vozech za dodatečné aktualizace, vezmeme-li v úvahu vyobrazení bojových vozů v rukopisech prokazatelně vzniklých před rokem 1410 (Bible Václava IV. a především Bellifortis Konrada Kyesera s pojednáním o vozové hradbě) a uvědomíme-li si, že začátek husitské obrazoborecké vlny klade souvěký autor právě do roku 1413, není důvod datum zrodu díla problematizovat. Skálu přece obléhali i husitští radikálové, jimž obrazoborecké sklony nebyly cizí. Ostatně cílenou devastaci sakrálních prostorů známe i z paralelně probíhající stoleté války. Jan Žižka, kterého spojovaly s Hájkem vazby ke královskému dvoru, obsah řádu pravděpodobně znal. A možná v rozhovorech s ním i s jinými vojenskými experty diskutoval o využití bojových vozů (vybavených palnými zbraněmi a osazených střelci s kuší i jinými ozbrojenci) popsaných a vyobrazených v Kyeserově spisu Bellifortis, prokazatelně vzniklém v dvorském prostředí Václava IV. Jinak vždy obezřetný historik Václav Vladivoj Tomek dokonce připustil možnost, že se trocnovský zeman obléhání Skály zúčastnil a přišel zde o oko!

Využití bojových vozů jako hlavní složky účinné taktiky eliminující u Nekmíře i Sudoměře úder dobře vyzbrojených jízdních jednotek učinilo v očích několika českých badatelů z Jana Žižky vynálezce vozové hradby. Je to názor sice patriotický, leč přinejmenším nepřesný, byť pamětník vzpomíná, jak Žižka učil husity z Plzeňska bojovat s pomocí vozů. Kyeserův spis Bellifortis a vojenský řád Hájka z Hodětína prozrazují, že bojové vozy sloužily k ochraně převážně pěšího vojska již před propuknutím husitské revoluce, byť možná jen příležitostně. V každém případě vedli vojenští odborníci o možnostech využití bojových vozů a vozové hradby debatu již na prahu 15. století. Nepřímo to dokládá tvrzení samotného Kyesera, který si nedlouho před rokem 1405 reklamoval v tomto směru prvenství: „Je to můj vynález, nikoho jiného“ (Meus est usus, non aliorum), prohlašoval německý „inženýr“, působící několik let v Čechách. Byli tady tudíž zřejmě i jiní, kteří si činili stejný nárok. Aby toho nebylo málo, doporučoval Kyeser spojit vozy kvůli stabilitě řetězy a umístit na ně palné zbraně i několikačlennou osádku tvořenou střelci z kuší, sudličníky a cepníky (!). Patnáct let před revolucí tak popsal a v sérii vyobrazení představil taktiku, kterou posléze proslavili a k dokonalosti dovedli husité.

Žižka sice nemusel přímo znát Kyeserův spis, který si autor s sebou odnesl do Němec, jako voják tělem i duší však podobné předrevoluční diskuse jistě pozorně vnímal a snad i v praxi ověřoval využití nových taktických prvků. K uplatnění bojových vozů a vozové hradby v pozdně středověkém válečnictví by zřejmě došlo i bez husitů, neboť účinná ochrana pěchoty, tvořící stále významnější složku městských i zemských hotovostí a domobrany, byla na pořadu dne. Stejná slova platí o výzbroji husitských bojovníků. Různé typy bijáků (řemdihy, palcáty, kyje i pověstné okované cepy) nacházíme na vyobrazeních v rukopisu Bellifortis i v slavné Bibli Václava IV., přičemž kyje, cepy (a nejrůznější kosy, či spíše kúsy, tj. kosy nasazené kolmo vzhůru na ratiště) považovala tehdejší francouzská dvorská literatura za zbraně barbarské, nečestné a venkovské. Účel tu ale světil prostředky. V rukou neurozených bojovníků, postrádajících dlouhodobý profesionální vojenský výcvik, se právě zbraně vzniklé úpravou zemědělského nářadí, s nímž uměl zacházet doslova každý rolník, stávaly účinnými nástroji proti nepřátelům
chráněným přilbami a (ať již plně či částečně) plátovou nebo kroužkovou zbrojí. V Kyeserově práci nechybějí ani sudličníci a lidé vyzbrojení ručními praky, rovněž obvyklá součást husitských vojsk. Tato zjištění však význam husitského vojenství nikterak nesnižují. Husitům a Žižkovi zvláště nesporně patří zásluha, že dřívější náběhy jako první rozpracovali a postupně přetavili v ucelený i účinný taktický systém, který celá střední Evropa skrytě i otevřeně obdivovala, neboť na něj dlouho nenacházela protizbraň.

Tento text je úryvkem z knihy:
Petr Čornej
Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka
Paseka 2019
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Viz také:
Proč vozová hradba nepřežila husity?

Vznik replikátorů z perzistorů

Na rozdíl od Dawkinse nepředpokládá Bourrat skokovou přeměnu perzistorů na minimální replikátory. Jak jsme viděli …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close