Sciencemag.cz
Doporučujeme
Na Marsu dříve tekly řeky a existovala jezera, o valnou většinu vody však Rudá planeta přišla. Předpokládá se, že na vině je hlavně (v porovnání se Zemí) nižší gravitace. Při rozpadu molekul vody v atmosféře proto lehký vodík snáze unikal pryč a nevracel se do oběhu. Roli zde mohlo hrát roli i to, že Mars má jen slabé magnetické pole, takže atmosféru narušovalo i kosmické záření (i když magnetické pole stejně chrání pouze před elektricky nabitými částicemi, nikoliv přes světlem).
Nová studie týmu z University of Arizona a NASA navrhuje ještě další mechanismus. Závěry jsou založeny na datech, která poskytuje Neutral Gas and Ion Mass Spectrometer na sondě MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile EvolutioN). Tento přístroj měří koncentrace iontů v horních vrstvách atmosféry Marsu a z toho pak lze odvodit i množství vody v atmosféře. Již předchozí měření pomocí MAVEN a Hubbleova vesmírného dalekohledu ukázala, že ztráta vody v atmosféře závisí na ročním období.
Mars má navíc v porovnání se Zemí oběžnou dráhu v podobě elipsy méně připomínající kružnici. Shane Stone a jeho kolegové nyní uvádějí, že když se planeta dostane blíže ke Slunci, povrch se zahřeje, led sublimuje a voda uniká. Další ohřívání atmosféry a pohyb vody vzhůru a její ztrátu pak vyvolávají místní prachové bouře (ať už lokální, nebo globální).
Klasický model ztráty vody předpokládá spíše pomalý, kontinuální únik při rozkladu vody v nižších vrstvách atmosféry. Na Zemi existuje v atmosféře vrstva zvaná hygropauza, kde je teplota natolik chladná, že jakákoliv voda stoupající vzhůru sublimuje. Pokud se ale atmosféra Marsu příliš ohřeje, žádnou takovou překážku pro vodu v nemá (respektive až velmi vysoko). Voda se pak může občas (v závislosti na prachových bouřích nebo ročním období) dostávat až do takových výšek, kde molekuly dlouho nepřežijí. Únik vody je pak méně plynulý, ale mnohem rychlejší, než kdyby se molekuly musely rozkládat pod hygropauzou. Pořádná prachová bouře dokáže způsobit ztrátu takového množství vody, jak by to jinak trvalo celý rok (tisková zpráva zde uvádí marsovský rok o 687 dnech, řádově na tom ale zase tolik nezáleží).
Studie odhaduje, že tímto způsobem přišel za poslední miliardu let Mars o tolik vody, že by na celém povrchu mohla vytvořit oceán hluboký přes půl metru. Samozřejmě je otázka, kdy tyto procesy začaly fungovat (a v jaké míře); na původně vlhkém Marsu možná k prachovým bouřím nedocházelo, ztráta vody byla zpočátku pomalejší (poznámka PH: i když teď se zase zpomaluje tím, že na Rudé planetě už prostě vody v podobě povrchového ledu tolik není).
S.W. Stone el al., „Hydrogen escape from Mars is driven by seasonal and dust storm transport of water,“ Science (2020). DOI: 10.1126/science.aba5229. https://science.sciencemag.org/content/370/6518/824
Zdroj: University of Arizona / Phys.org
