Sciencemag.cz
Doporučujeme
V další fázi experimentu výzkumníci vystavili krysy znovu stejnému tónu, po němž následoval šok, hned poté jim však přímo do amygdaly vstříkli injekci sloučeniny anisomycin, která potlačuje tvorbu proteinů, mimo jiné kalpainů. Pak tón zazněl znovu, ale krysy už strach nedostaly. Jinými slovy, krysy si nebyly schopny vytvořit novou dlouhodobou vzpomínku na něco, co je vyděsilo, protože anisomycin zablokoval správné fungování těchto proteinů v jejich mozku; pokus tak ještě více zdůraznil klíčovou roli, kterou ve vytváření vzpomínek tyto proteiny hrají. Bylo je nutné zablokovat rychle, protože biochemický proces otiskování začíná během učení nebo osobního zážitku takřka okamžitě.
A to ještě není všechno. Buď po jednom, nebo po 14 týdnech experimentátoři krysám, které si vytvořily asociaci tónu a bolesti, zahráli příslušný tón aktivující děsivou vzpomínku, následný šok jim už ale nedali. Jestliže se jim poté vstříkl proteinový blok, přestaly krysy reagovat na tón přesně tak, jako když byla přerušena původní tvorba vzpomínky. Dá se říci, že vzpomínka byla zničena. Kdykoli krysy dostaly podnět k vyvolání děsivé vzpomínky, výzkumníci jim ji mohli vstříknutím sloučeniny zablokovat. Krysy navíc na tuto asociaci zapomínaly pouze tehdy, když dostaly během vyvolávání vzpomínky blokovací sloučeninu. Pokud dostaly anisomycin izolovaně, bez zahrání tónu vyvolávajícího vzpomínku na šok, nic se nestalo. Pokus naznačuje, že anisomycin sám o sobě žádný konkrétní typ vzpomínky neruší. Spíše dokládá, že k vymazání vzpomínky vede interakce mezi aktivovanou vzpomínkou v mozku a touto látkou. Aplikací inhibitoru syntézy proteinů při vyvolávání dlouhodobé vzpomínky nebo krátce po její aktivaci se proces její rekonsolidace zastaví; vzpomínka se přestává ukládat v mozku.
Experiment nás dovádí k jedné ze současných nejmódnějších biochemických teorií paměti: vzpomínání pomocí zapomínání. Teoreticky platí, že kdykoli si na něco vzpomeneme, něco také zapomeneme. Intuitivně sice vypadá pěkně, že při každém vyvolání si příslušnou vzpomínku posílíme a zpřesníme, do pravdy to má ale daleko. Naopak si při každém vzpomínání vzpomínku vybavíme, prozkoumáme a pak znovu celou vytvoříme a uložíme.
Podobně jako když z lístkové kartotéky vybereme jednu kartičku, přečteme ji, zahodíme a pak si její obsah zkopírujeme na novou kartičku, a až tu pak uložíme zpět. A toto se děje pokaždé, když si na cokoli vzpomeneme.
V roce 2013 zkoumali Jason Chan a Jessica LaPagliaová9 z Iowa State University tento fenomén na lidech. Podnikli sérii experimentů, které prokázaly, že když si účastníci vyvolali zážitek uložený v dlouhodobé paměti, pokaždé se opakoval cyklus vštěpování a uchování. Výzkumníci nepoužili žádné chemikálie, pouze s účastníky vedli rozhovory. V jedné ze série studií ukázali testovaným videozáznam fiktivního teroristického útoku a pak je požádali, aby si vybavili, co viděli. Po vyvolání vzpomínky se účastníkům podala jedna dezinformace – když si správně vzpomněli, že terorista použil k ochromení letušky hypodermickou jehlu, řeklo se jim, že šlo o paralyzér.
Když se museli účastníci na videozáznam rozpomenout později, vybavili si nesprávnou informaci (paralyzér) a nedokázali si vzpomenout na to, co skutečně viděli (jehlu). Podle výzkumníků to znamená, že nová informace nahradila původní vzpomínku.
Jestliže tedy záměrné zkreslení informací během rozhovoru či výslechu vnese do paměti nepřesnou informaci, může dojít k přeměně biochemických otisků vzpomínek v mozku i bez pomoci medikamentů. Takovým způsobem může přerušené vzpomínání vést k zapomínání. Každá událost je tedy pokaždé, když je vyvolávána z paměti, ohrožena zkreslením a zapomínáním.
Dalším způsobem, jak na biochemické úrovni potlačit vzpomínky u krys i u lidí, je použít přípravek, o němž jistě mnozí slyšeli. Obvykle je znám pod obchodní značkou Rohypnol.
Tento text je úryvkem z knihy:
Julia Shawová: Iluze paměti
Falešné vzpomínky a proč jim věříme
Paseka 2017
O knize na stránkách vydavatele
