Zdroj: Wikipedia, Anatomy of the Nervous System, licence obrázku public domain
Zdroj: Wikipedia, Anatomy of the Nervous System, licence obrázku public domain

Jak vznikají falešné vzpomínky

Přerušené vzpomínání může vést k zapomínání. Každá událost je tedy pokaždé, když je vyvolávána z paměti, ohrožena zkreslením a zapomínáním.

Fenomén biochemických základů paměti studuje rovněž neurobiolog Eric Kandel, který za svůj výzkum dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Nikdy jsem se sice s tímto průkopníkem výzkumu paměti nesetkala, jeho práci, včetně učebnic, autobiografie a rozhovorů, ale podrobně sleduji dlouhá léta a díky tomu mám pocit, jako bych ho znala osobně. Kandel začal v roce 1962 vášnivě zkoumat mořské plže a spolu se svými kolegy a studenty newyorské Columbia University v tom pokračuje na rodu Aplysia, což jsou podle českého názvosloví zejové. Aplysia je složeninou starořeckých slov „moře“ a „zajíc“. Mořští zajíci se zejům říká evidentně proto, že na rozpláclé hlavě mají drobné výrůstky připomínající uši zajíce.

Kandel si vybral tyto plže jako předmět výzkumu z toho důvodu, že k ukládání svých zkušeností do paměti a k jejich vybavování používají jednoduchý systém neuronů. Jestliže například v laboratorních podmínkách píchneme plže do žaber, naučí se na to reagovat tím, že je stáhne. Neurony, které v této reakci figurují, lze izolovat, odebrat a pak úžasně rychle namnožit. Naživu se pak dají udržet in vitro, když je umístíme do okysličované kapaliny. Jelikož jediným účelem neuronů je vytvářet spojení a formovat mozek, začnou izolované neurony okamžitě vyhledávat partnery, s nimiž by se mohly spojovat do sítí. Prodlužují se jim tedy dendrity a zvyšují počty synapsí. Jak Kandel píše, „růst nových synapsí se odehrává v řádu jednoho dne, přímo před našima očima“.
Díky tomuto výjimečně rychlému růstu, mnohem rychlejšímu než u lidských neuronů, jsou mořští plži ideálními kandidáty pro studium vznikání vzpomínek v rámci jednotlivých buněk a mezi nimi. A protože lidé mají takřka stejné neuronové procesy jako tito bezobratlí, má popsaný výzkum přímý dopad na zkoumání lidské paměti.

Od mořských plžů jsme se v tomto ohledu dozvěděli za posledních několik desetiletí opravdu hodně a jejich zkoumání přispělo značnou měrou k dnešnímu stavu našich znalostí o paměti. Jedním z posledních zjištění Kandelovy laboratoře v roce 2015, bylo, že jeden z proteinů zodpovědných za dlouhodobou paměť se od většiny ostatních liší – nazývá se prion.
Prion, pojmenování vzniklé z termínu „bílkovinová infekční částice“, může měnit tvar a přetvářet svou strukturu. Další z jeho pozoruhodných vlastností je, že může existovat sám o sobě, ale také dokáže vytvářet řetězce. Ty pak mohou sousední buňky přimět, aby se k nim fyzicky připojovaly. Až do zjištění Kandelova týmu z roku 2015 si priony mnozí z nás spojovali pouze s negativními jevy, jako je Alzheimerova choroba nebo BSE, což je takzvaná nemoc šílených krav. Pověst prionů byla donedávna tak špatná, že když Kandel vysvětloval jejich klíčovou úlohu pro paměť, snažil se předcházet negativním reakcím lidí otázkou: „Myslíte si, že Bůh vytvořil priony jen proto, aby zabíjely?“

Základní funkcí prionů při utváření paměti je zřejmě schopnost stabilizovat synapse, které formují dlouhodobé vzpomínky, čímž zajišťují trvalost fyzickým změnám, jež nastaly v důsledku dlouhodobé potenciace a přílivu kalpainů. Kalpainy jsou jakýmisi architekty synapsí, kteří plánují toky komunikací, zatímco priony jsou jako stavební dělníci, kteří těmto tokům zajišťují trvalejší charakter.
Tato stabilizace však ještě neznamená, že vytvořené spojení zůstane vryté v mozku navždy. Kalpainy a priony se mohou kdykoli objevit znovu a udělat další změny. V roce 2000 výzkumníci Karim Nader, Glenn Schafe a Joseph Le Doux z New York University zkoumali téma paměťových stop, které se mění na čistě biochemické úrovni. Zorganizovali experiment, v němž zahráli krysám určitý tón a pak jim dali elektrický šok. Jakmile tentýž tón zazněl později, krysy strnuly strachem, což naznačilo úspěšné vytvoření vzpomínky, která asociovala tento tón s fyzickou bolestí.
Jelikož učení se strachu z určité situace nebo místa je už ze své podstaty spojeno s emoční reakcí, předpokládalo se, že krysy budou mít vzpomínku na tento zážitek umístěnou v amygdale, což je párová struktura ve střední části spánkového laloku, která vypadá jako dva vlašské ořechy a má zásadní vliv na vznik emocí.

V další fázi experimentu výzkumníci vystavili krysy znovu stejnému tónu, po němž následoval šok, hned poté jim však přímo do amygdaly vstříkli injekci sloučeniny anisomycin, která potlačuje tvorbu proteinů, mimo jiné kalpainů. Pak tón zazněl znovu, ale krysy už strach nedostaly. Jinými slovy, krysy si nebyly schopny vytvořit novou dlouhodobou vzpomínku na něco, co je vyděsilo, protože anisomycin zablokoval správné fungování těchto proteinů v jejich mozku; pokus tak ještě více zdůraznil klíčovou roli, kterou ve vytváření vzpomínek tyto proteiny hrají. Bylo je nutné zablokovat rychle, protože biochemický proces otiskování začíná během učení nebo osobního zážitku takřka okamžitě.

A to ještě není všechno. Buď po jednom, nebo po 14 týdnech experimentátoři krysám, které si vytvořily asociaci tónu a bolesti, zahráli příslušný tón aktivující děsivou vzpomínku, následný šok jim už ale nedali. Jestliže se jim poté vstříkl proteinový blok, přestaly krysy reagovat na tón přesně tak, jako když byla přerušena původní tvorba vzpomínky. Dá se říci, že vzpomínka byla zničena. Kdykoli krysy dostaly podnět k vyvolání děsivé vzpomínky, výzkumníci jim ji mohli vstříknutím sloučeniny zablokovat. Krysy navíc na tuto asociaci zapomínaly pouze tehdy, když dostaly během vyvolávání vzpomínky blokovací sloučeninu. Pokud dostaly anisomycin izolovaně, bez zahrání tónu vyvolávajícího vzpomínku na šok, nic se nestalo. Pokus naznačuje, že anisomycin sám o sobě žádný konkrétní typ vzpomínky neruší. Spíše dokládá, že k vymazání vzpomínky vede interakce mezi aktivovanou vzpomínkou v mozku a touto látkou. Aplikací inhibitoru syntézy proteinů při vyvolávání dlouhodobé vzpomínky nebo krátce po její aktivaci se proces její rekonsolidace zastaví; vzpomínka se přestává ukládat v mozku.

Experiment nás dovádí k jedné ze současných nejmódnějších biochemických teorií paměti: vzpomínání pomocí zapomínání. Teoreticky platí, že kdykoli si na něco vzpomeneme, něco také zapomeneme. Intuitivně sice vypadá pěkně, že při každém vyvolání si příslušnou vzpomínku posílíme a zpřesníme, do pravdy to
má ale daleko. Naopak si při každém vzpomínání vzpomínku vybavíme, prozkoumáme a pak znovu celou vytvoříme a uložíme.
Podobně jako když z lístkové kartotéky vybereme jednu kartičku, přečteme ji, zahodíme a pak si její obsah zkopírujeme na novou kartičku, a až tu pak uložíme zpět. A toto se děje pokaždé, když si
na cokoli vzpomeneme.

V roce 2013 zkoumali Jason Chan a Jessica LaPagliaová9 z Iowa State University tento fenomén na lidech. Podnikli sérii experimentů, které prokázaly, že když si účastníci vyvolali zážitek uložený v dlouhodobé paměti, pokaždé se opakoval cyklus vštěpování a uchování. Výzkumníci nepoužili žádné chemikálie, pouze s účastníky vedli rozhovory. V jedné ze série studií ukázali testovaným videozáznam fiktivního teroristického útoku a pak je požádali, aby si vybavili, co viděli. Po vyvolání vzpomínky se účastníkům podala jedna dezinformace – když si správně vzpomněli, že terorista použil k ochromení letušky hypodermickou jehlu, řeklo se jim, že šlo o paralyzér.
Když se museli účastníci na videozáznam rozpomenout později, vybavili si nesprávnou informaci (paralyzér) a nedokázali si vzpomenout na to, co skutečně viděli (jehlu). Podle výzkumníků to znamená, že nová informace nahradila původní vzpomínku.
Jestliže tedy záměrné zkreslení informací během rozhovoru či výslechu vnese do paměti nepřesnou informaci, může dojít k přeměně biochemických otisků vzpomínek v mozku i bez pomoci medikamentů. Takovým způsobem může přerušené vzpomínání vést k zapomínání. Každá událost je tedy pokaždé, když je vyvolávána z paměti, ohrožena zkreslením a zapomínáním.
Dalším způsobem, jak na biochemické úrovni potlačit vzpomínky u krys i u lidí, je použít přípravek, o němž jistě mnozí slyšeli. Obvykle je znám pod obchodní značkou Rohypnol.

Tento text je úryvkem z knihy:
Julia Shawová: Iluze paměti
Falešné vzpomínky a proč jim věříme

Paseka 2017
O knize na stránkách vydavatele
obalka_knihy

Credit: (c) NASA/JPL-Caltech/DSS

Proč je s kvantováním gravitace vůbec problém

Gravitační vlna, která k nám po 1,3 miliardy světelných let dorazila, je naprosto klasická vlna. …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close