Sciencemag.cz
Doporučujeme
K nejdůležitějšímu, závěrečnému propojení několika řek, které vytvořily Vltavu, došlo v tom geologickém momentu, kdy „Malá Vltava“, tekoucí odněkud z rozhraní jižních a středních Čech směrem ku Praze, strhla na svou stranu řeku tekoucí opačným směrem někde od Tábora směrem k Českým Budějovicím.
Tím nejenom změnila směr jejího toku, ale také podchytila řeku přitékající k Budějovicím od jihu, od Šumavy.
Mnoho lidí si tento zdlouhavý proces neumí představit, ale přitom hned vedle Vltavy máme podobný případ, kdy k pirátství toku sice také došlo, ale jiným směrem. Hlavní důvody mohly být tektonické, ale také kapacitní. Pokud většina vody z rozsáhlého povodí odcházela Vltavou, menší toky už neměly potřebnou erozní sílu. Je to podobná situace jako u třetihorního předchůdce Sázavy a Labe. Na dvě velké řeky tekoucí paralelně vedle sebe prostě nezbylo dost vody.
Lužnice mohla být stejně dlouhá, velká a složitá řeka jako Vltava. Z české strany se proplétá zhruba ve směru horní Vltavy českými i rakouskými pohraničními horstvy, aby jako Lainsitz severně od Gmündu vstoupila opět na české území. Ještě pár kilometrů předtím u Vitorazi/Weitry v třetihorách jen tak tak unikla tomu, že by ji Světlá a Kampa strhly k Dunaji.
Odvážná říčka, jejíž vody mohly skončit v Černém moři, přesto zamířila přes Třeboňsko k Severnímu oceánu. Její severojižní trasa od Rakouska až k Soběslavi a Sezimovu Ústí je přibližně paralelní s hlavním směrem Vltavy, obě řeky však dělí nějakých 30 km. Vltava již teče v kaňonu, Lužnice se klikatí starší, rovinatou a kdysi mokřady plnou říční plání.
K náhlé změně jejího směru dojde na okraji Tábora nedaleko od hráze rybníka Jordán. Zatopené údolíčko Jordánu leží na rozhraní mělkého a zahloubeného údolí. Je syceno vodami Košínského potoka, jehož směr přímo navazuje na směr Lužnice. Jen mírně na východ leží rozsáhlé třetihorní štěrky u Chýnova. Hydrologická situace potoků a potůčků je zde špatně (jako ve všech plochých krajinách) přehledná, ale neunikne nám, že říčka Blanice posléze plynoucí blanickou brázdou do Sázavy a pravděpodobně ještě předtím kouřimskou sníženinou až do Labe, teče u Dolních Hrachovic jen několik set metrů od Ratibořského potoka, který ústí do Lužnice. Kdyby byla Blanice vodnatější a měla větší erozní sílu, strhla by Lužnici na sever. Blanici se to nepovedlo, ale „Malé Vltavě“ se podařilo podchytit jihočeský říční systém a převést jej na sever.
Lužnice pak u Tábora udělá zdánlivě málo logickou věc. Velkým obloukem se stočí k Bechyni, kde přibere Smutnou a vrátí se do Vltavy. Důvodem je pravděpodobně rychlé zahloubení vltavského údolí, které na svoji stranu nejprve strhlo menší okolní toky, ale jak eroze pokračovala dál proti proudu, tak i samotnou Lužnici, která v mladších třetihorách možná ústila do mělké aluviální pláně u Chýnova.
Nejlogičtější by však bylo, kdyby v nejstarších dobách, zhruba v době klineckého stadia „Malé Vltavy“, pramenila v okolí Chýnova, tekla do Vitorazi, mísila se s Vltavou a dalšími toky – jedním z nich by byla tehdy nezávislá Lainsitz, dnešní horní tok Lužnice – a třeba údolím Světlé a Kampy stekla do předchůdce Dunaje. Doklady však pro to z tohoto území nemáme. Pokud se ale podíváme dál na východ k Moravskému krasu, nalezneme dvě údolí ze starších třetihor – vranovický a nesvačilský příkop. Jedny z nejstarších jeskynních systémů Moravského krasu byly odvodňovány do jejich až 1,5 km hlubokých údolí, a to směrem k jihovýchodu, tedy k dnešnímu Dunaji. Zdá se, že směr odvodňování přibližně k jihu byl až do počátku miocénu základním říčním směrem celé jižní části českého masivu.
Co změnilo a otočilo toky řek? Byla to poslední velká fáze alpského vrásnění, která nejenom způsobila rozlámání horninového podkladu a vyzdvižení pohraničních horstev, ale také náklony megabloků. Motorem alpského vrásnění byl posun africké desky oproti Evropě. Afriku si můžeme představit jako velký buldozer, který se hrne proti Evropě. V místech kontaktu vytváří hromady trosek, jimiž jsou Alpy, ale o něco dál již jen láme, nadzvedává a naklání celé regiony. Náklon megabloku si můžete představit např. při pohledu od Liběchova na plošinu Džbán, mírně se zvedající od pražského letiště až po Kounov.
tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Tomáš Just, Zdeňka Sůvová a kolektiv
Kudy plyne Vltava, Co je řeka, jak vzniká, jak se proměňuje a kam spěje?
Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele
Článek :
přibere Smutnou a vrátí se do Vltavy
asi
přibere Smutnou a obrátí se do Vltavy
Komentář:
Spojeny tyto řeky byly, ale hodně dávno.
Vltava kdysi tekla zhruba proti dnešní Lužici směrem do Dunaje.
https://vltava.fsv.cvut.cz/reka.html
„Voda Vltavy původně směřovala na jih, do Dunaje, ale vlivem horotvorných procesů v třetihorách před cca 6 miliony let v době tzv. podácké fáze alpinského vrásnění došlo k vyzdvižení dnešních jižních a jihovýchodních Čech a mimo jiné k otočení toku Vltavy k severu horotvorných procesů v třetihorách před cca šesti miliony let v době tzv. podácké fáze alpinského vrásnění došlo k vyzdvižení dnešních jižních a jihovýchodních Čech a mimo jiné k otočení toku Vltavy k severu.“
Nejspíš:
Tok dnešní Lužnice byl (před vyzvednutím Lišovských prahů) směrem do Dunaje a tudy tekla i původní Vltava. Dokladem jsou až 400 m vrstvy písků ( Klikov v blízkosti Suchdola nad Lužnicí).