Pixabay License. Volné pro komerční užití

Jeden mozek, dva světy

Mozek s vnějším světem vypořádává tak, že ho rozdělí na dvě samostatné oblasti, peripersonální a extrapersonální.

John Douglas Pettigrew, donedávna emeritní profesor fyziologie na Queenslandské univerzitě v Austrálii (zemřel v květnu 2019), byl rodákem z města s rozkošným jménem Wagga Wagga. Pettigrew prožil skvělou kariéru neurovědce a nejvíce se proslavil aktualizací hypotézy létajících primátů, podle níž jsou netopýři našimi vzdálenými bratranci. Zatímco pracoval na této myšlence, jako první objasnil, jak mozek vytváří trojrozměrnou mapu světa. Možná to zní jako něco, co je podstatě vášnivého vztahu hodně vzdálené, ale ukázalo se, že jde o klíčový koncept pro objasnění dopaminu a lásky.
Pettigrew zjistil, že se mozek s vnějším světem vypořádává tak, že ho rozdělí na dvě samostatné oblasti, peripersonální a extrapersonální, v podstatě na blízké a vzdálené. Peripersonální
prostor zahrnuje cokoli, co máme na dosah paže, tedy věci, s nimiž můžeme rukama okamžitě manipulovat. Je to svět toho, co je právě teď reálné. Extrapersonální prostor zahrnuje všechno ostatní – ať už věc, jíž se dotknout nemůžeme, dokud se trochu nepohneme, nebo něco, co je od nás vzdálené pár metrů či několik milionů kilometrů. Je to sféra možností.
Uvedeme-li tyto definice do praxe, vynoří se očividný, leč užitečný fakt. Jelikož přesun z jednoho místa na druhé vyžaduje čas, musí se jakákoli interakce v extrapersonálním prostoru odehrát v budoucnosti. Nebo jinak řečeno, vzdálenost je spojená s časem. Pokud například dostanete chuť na broskev, ale ta nejbližší se nachází v bedýnce v obchodě na rohu, nemůžete si ji dát hned teď. Pochutnat si na ní můžete jedině v budoucnosti, až si pro ni dojdete. Získat něco, co je mimo náš dosah, navíc často vyžaduje určitou míru plánování. Může zahrnovat něco jednoduchého, jako třeba vstát, abychom rozsvítili, a dojít do obchodu pro broskev, nebo také, a to už je komplikovanější, vymyslet, jak vyslat raketu k Měsíci. Tato vlastnost definuje věci, jež se nacházejí v extrapersonálním prostoru a jejichž dosažení vyžaduje úsilí a mnohdy také plánování. Naproti tomu všechno, co je v peripersonálním prostoru, lze zakoušet tady a teď. Tyto zážitky jsou bezprostřední. Dotýkáme se, ochutnáváme, držíme a mačkáme. Cítíme radost, smutek, hněv nebo štěstí.

To nás přivádí k důležitému neurochemickému zjištění, že se fungování mozku v peripersonálním a extrapersonálním prostoru liší. Kdybychom měli navrhnout lidskou mysl, dávalo by smysl vytvořit mozek tak, aby mezi věcmi tímto způsobem rozlišoval, tedy aby v něm byl jeden systém pro věci, které máme, a druhý pro ty, které nemáme. V případě prvních lidí mohla známá fráze „buď to máš, nebo ne“ znít „buď to máš, nebo jsi mrtvý“.
Z evoluční perspektivy se potrava, kterou nemáte, zásadně liší od potravy, již máte. Totéž platí pro vodu, úkryt nebo nástroje. Toto rozdělení je natolik zásadní, že se v mozku vyvinuly samostatné dráhy a chemické látky pro nakládání s peripersonálním a extrapersonálním prostorem. Když se podíváme dolů, hledíme do peripersonálního prostoru. V tomto případě je mozek řízen řadou chemických látek souvisejících se zakoušením tady a teď. Pokud se ovšem mozek věnuje extrapersonálnímu prostoru, uplatňuje se při řízení jedna chemická látka víc než všechny ostatní, látka spjatá s očekáváním a možnostmi, totiž dopamin. Vzdálené věci, tedy věci, které ještě nemáme, nelze použít nebo zkonzumovat, lze po nich pouze toužit. Dopamin plní velice specifický úkol maximalizovat zdroje, jež budeme mít k dispozici v budoucnosti, tedy usilovat o lepší věci.
Takto rozdělená je každá část našeho bytí, protože s tím, co chceme, nakládáme jinak než s tím, co máme. Když chceme dům a pociťujeme specifický druh touhy, který nás motivuje k tvrdé práci nezbytné pro jeho nalezení a koupi, používáme při tom odlišný soubor mozkových obvodů než později, kdy už je dům náš a užíváme si ho. Očekávání zvýšení platu aktivuje dopamin orientovaný na budoucnost a výsledný pocit se výrazně liší od zkušenosti tady a teď, čili poté, co vyšší výplatu dostaneme podruhé nebo potřetí. A láska? Její hledání vyžaduje odlišný soubor schopností než je ten nutný k zajištění, aby vydržela. Láska se musí posunout od extrapersonální zkušenosti k peripersonální, od usilování k držení, od něčeho, co očekáváme, k tomu, o co musíme pečovat. Jedná se o naprosto rozdílné dovednosti, což je důvod, proč se podstata lásky musí časem změnit a proč se vytrácí u tolika lidí na konci dopaminového rozechvění, jemuž říkáme milostný vztah.

Dobrým příkladem je cestování letadlem. Podívejte se nahoru. Je na obloze nějaké letadlo? Jaký typ myšlenek a pocitů to podnítí? Mnoho lidí cítí touhu být na palubě letadla a cestovat do vzdálených exotických míst – bezstarostný únik, který začíná cestou v oblacích. Pokud byste byli na palubě letadla, vaše smysly soustředěné na tady a teď by vás samozřejmě informovaly, že se tento ráj na nebesích podobá spíše cestě autobusem v dopravní špičce, stísněné, vyčerpávající a nepříjemné. Opak elegance.

úryvek z knihy
Daniel Z. Lieberman, Michael E. Long
Dopamin. Molekula, která určuje osud lidstva
Argo a Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Přestali letouni na ostrovech létat?

Proč by ostrovní ptáci v průběhu evoluce ztráceli schopnost letu? V předchozí kapitole jsme si …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close