Sciencemag.cz
Doporučujeme
Fullereny jsou uhlíkové molekuly, jejichž atomy jsou uspořádány do trojrozměrných sférických struktur se vzorem střídajících se šestiúhelníků a pětiúhelníků ve tvaru fotbalového (fullereny C60) nebo ragbyového míče (fullereny C70).
Tyto molekuly byly poprvé připraveny v laboratoři roku 1985, což jejich třem objevitelům o 11 let později zajistilo Nobelovu cenu za chemii. Od té doby se objevilo mnoho případů pozorování dokazujících jejich existenci ve vesmíru, zejména v oblacích plynu kolem starých umírajících hvězd velikosti Slunce, tzv. planetárních mlhovinách, které byly na sklonku života hvězd vyvrženy z jejich vnějších vrstev.
Jelikož jsou tyto molekuly vysoce stabilní a těžko zničitelné, předpokládá se, že by mohly fungovat jako klece pro jiné molekuly a atomy, takže tímto způsobem se třeba na Zem dostaly i složité molekuly; fullereny tak mohou mít vztah i ke vzniku pozemského života.
Nedávná studie vědců z Instituto de Astrofísica de Canarias analyzovala infračervená spektroskopická data získaná dříve pomocí dalekohledů umístěných ve vesmíru, a to z planetární mlhoviny Tc1. V těchto spektrech jsou patrné spektrální čáry naznačující přítomnost fullerenů, ale také širší infračervené pásy, které jsou ve vesmíru detekovány v širokém rozsahu, od malých těles ve Sluneční soustavě až po vzdálené galaxie.
Za účelem identifikace těchto záhadných pásů výzkumný tým reprodukoval infračervené záření planetární mlhoviny Tc1. Analýza emisních pásů ukázala přítomnost zrnek amorfního hydrogenovaného uhlíku (HAC). Tyto sloučeniny uhlíku a vodíku ve vysoce neuspořádaném stavu, velmi hojné v obálkách umírajících hvězd, mohou vysvětlovat infračervené vyzařování mlhoviny.
Podle výzkumného týmu společná přítomnost HAC a fullerenů podporuje teorii, že fullereny mohly vzniknout během procesu destrukce prachových zrn, například interakcí s ultrafialovým zářením.
M. A. Gómez-Muñoz et al, Hydrogenated amorphous carbon grains as an alternative carrier of the 9–13 μm plateau feature in the fullerene planetary nebula Tc 1, Astronomy & Astrophysics (2024). DOI: 10.1051/0004-6361/202349087
Zdroj: Instituto de Astrofísica de Canarias / Phys.org, přeloženo/zkráceno
