Sciencemag.cz
Doporučujeme
První moderní lidé se vydali z Blízkého východu do Evropy přibližně před 45 tisíci let. Tuto vlnu reprezentují výše zmínění jedinci z Irtyše (staří kolem 45 tisíc let) a Rumunska (zhruba 40 tisíc let). Tato pionýrská vlna ovšem záhy zmizela ze scény pravděpodobně v souvislosti s kolosálním výbuchem sopky západně od Neapole před 39 tisíci let. Tato událost, která dostala název kampánská ignimbritová supererupce, mohla být ranou z milosti i pro populace neandertálců, které se v té době nacházely na prahu extinkce.
Přibližně před 38 tisíci let jsou poměrně heterogenní populace lidí v Evropě nahrazeny novou, geneticky homogennější vlnou, která je spojována s kulturou aurignacienu. Tato linie měla původ na Blízkém východě a její dílčí odnože na evropském kontinentu zůstanou bez mísení s neevropskými populacemi až do příchodu poslední vlny lovců-sběračů před 14 tisíci let. Před 33 tisíci let jsou aurignacienské populace vytlačeny z východu příchozími příslušníky kultury gravettienu, známé svými soškami „venuší“.
Zbytky příslušníků kultury aurignacienu zřejmě přežily v jihozápadní Evropě, kde se postupně vyvinula kultura magdalénienu. Magdalénští lovci-sběrači se zhruba před 17 tisíci lety rozšířili do střední a východní Evropy. Šlo o poslední odnož původního kladu, který se na kontinent dostal po ignimbritové erupci. Během období silného oteplení v závěru posledního glaciálního maxima (tj. interstadiálu Bølling-Allerød, před 14 700–12 700 lety) ustoupil mohutný alpský ledovec a otevřela se cesta další migrační vlně lovců-sběračů z Blízkého východu (před asi 14 tisíci let), geneticky odlišné od původních kolonizátorů z období aurignacienu až magdalénienu.
Paleolitické alely ovšem tvoří jen zlomek genomu současné evropské populace, jeho hlavní součástí je DNA neolitických zemědělců. Zemědělství vznikalo nezávisle minimálně v osmi oblastech (Blízký východ, severní a jižní Čína, Sahel, Papua Nová Guinea, střední Mexiko, peruánské Andy a východ Severní Ameriky). V kontextu našeho kontinentu hrála zásadní roli oblast úrodného půlměsíce, kde se první neolitické praktiky začaly objevovat zhruba před 11–12 tisíci let a do Evropy se začaly šířit o tři tisíce let později. Tradičně se předpokládalo, že šíření zemědělství bylo zprostředkováno kulturním přenosem. Tuto představu torpédoval známý italský populační genetik Luigi Luca Cavalli-Sforza, který na základě studia proměnlivosti krevních proteinů přišel s hypotézou, že zemědělství se šířilo tzv. démovou difuzí, tj. migrací zemědělců spojenou s genetickým nahrazením stávajících populací lovců-sběračů. Pozdější studie dospěly k rozporným závěrům: zatímco podle mitochondriální DNA tvořila neolitická příměs jen kolem 20 % genomu současných Evropanů, variabilita některých jaderných genů byla spíše v souladu s démovou difuzí. Nedávné rozsáhlé počítačové simulace (Arenas et al. 2012) však ukázaly, že recentní neolitická expanze z Blízkého východu by vytvořila gradient, který je kolmý k ose předpokládané Cavallim-Sforzou .
Na prahu neolitické expanze do Evropy přibližně před 10 tisíci let se v západním palearktu vyskytovaly čtyři velké populace, dvě zemědělské (úrodný půlměsíc, Írán) a dvě lovecko-sběračské (západní a střední Evropa, východoevropské stepi). Z Malé Asie se zemědělci rozšířili do Evropy, zatímco izraelsko-jordánská odnož z tohoto centra expandovala do východní Afriky, především do dnešní Etiopie. Íránská populace se později vydala na východ a na severozápad; na východě přispěla ke vzniku populace dnešní Indie, spojením s evropskými lovci-sběrači pak vytvořila etnikum jámové kultury. Expanze neolitiků na evropský kontinent probíhala dvěma proudy: podél pobřeží Středozemního moře a údolím Dunaje.
Nově příchozí zemědělci, charakterizovaní usedlým způsobem života a pěstováním domestikovaných plodin, však sami představují jen malý příspěvek do genomu současných Evropanů. Zhruba před 5000 lety se z oblasti ponticko-kaspických stepí objevili pastevci jámové kultury (Jamnaja), charakterizované stavbou pohřebních mohyl. Z tohoto etnika, pravděpodobně nositele kořenů všech indoevropských jazyků, se s nepatrným genetickým přispěním místních zemědělců vyvinula populace kultury se šňůrovou keramikou, která se zhruba před 4900 lety začala šířit na západ až po dnešní Švýcarsko. Přibližně tříčtvrtinové genetické nahrazení původního genofondu naznačuje násilný charakter této expanze (nižší příspěvek neolitické mtDNA, předávané po mateřské linii, ve srovnání s jadernými geny se zdá být v souladu s tímto závěrem).
Zhruba ve stejné době začala v jihozápadní Evropě vznikat kultura charakterizovaná typickým zvoncovitým tvarem nádob. Asi po dvou stoletích tato kultura expandovala severovýchodním směrem, avšak tentokrát její šíření nebylo provázeno přenosem genů. Jakmile nová kultura dosáhla střední Evropy, její noví nositelé zahájili expanzi na britské ostrovy (před asi 4500 lety), spojenou s 90% genovou introgresí. Výsledkem těchto procesů je genetický gradient charakterizovaný různou mírou „stepní“ komponenty, od nulové na Sardinii po nejvyšší ve východní Evropě.
Tento text je úryvkem z knihy
Miloš Macholán, Jan Zima: Systém a fylogeneze savců
Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele
