vlk, autor: retron, zdroj: wikipedia, upraveno. licence obrázku: public domain
vlk, autor: retron, zdroj: wikipedia, upraveno. licence obrázku: public domain

Knihy o vlcích: Arktický vlk

S tím, jak vlci dnes běhají málem v satelitech velkoměst, se z kuriózního tématu, strachu či kultu stává záležitost víceméně mainstreamová. Ale přece jen na procházce vlka zatím běžně nepotkáte, takže zájemci jsou odkázáni na zoo, vlkopsy (československých vlčáků je kolem nás dost, ale kolik toho mají z vlčí povahy, je dost diskutabilní) a knihy (více než knih o vlastních vlcích je ovšem na to nabalených „eso“ nesmyslů o Ženách, které běhaly s vlky apod.).
Americký „vlčí biolog“ David Mech žil po 10 let s polárními vlky na Ellesmerově ostrově. Výsledkem jeho zkušeností je podle mého názoru vynikající popis. Právě popis, nikoliv mravoučná ideologie. Do vlků lze totiž snadno projektovat individualismus i kolektivismus (smečkovitost), chválit je za vzorné plnění rodičovských povinností, proklínat za zabíjení příslušníků vlastního druhu spojené s kanibalismem… Vlci jsou prostě zřejmě dost „lidští“ v tom smyslu, že mají příslušnou variabilitu chování, a možná právě podobnost s lidmi umožnila/podpořila i domestikaci a zejména její další důsledky. (Králík z našeho pohledu moc zajímavý není, domestikovat jistě šel, ale málokdo by ho asi označil za nejlepšího přítele.)
D. Mech vytvořil knihu namíchanou z osobních zkušeností, současně ale i se snahou o nějaký vědecký nadhled (tj. nejde o „deníček“). To, že má vlky rád, neznamená, že jim připisuje nějaké hlubinně mystické dovednosti apod. Prostě popisuje arktické vlky, kteří dosud prakticky nepřišli do kontaktu s člověkem, a nemají proto příslušnou negativní zkušenost. Jeho kolega nakrmil divokého vlka z ruky čokoládou (PH: i když se uvádí, čokoláda je pro psy jedovatá), jiný zaznamenal, jak kolemjdoucí vlk najednou vyskočil a olízl mu tvář a pak dál pokračoval v cestě. Další výzkumníci si zase nesli ulovenou nějakou místní drůbež na tyči na ramenou, načež se jim vlčice pokoušela opakovaně zezadu ptáky sežrat. Mimochodem zde není žádný doklad o agresivitě vlků vůči lidem. Což je také trochu divné; pokud jsem šelma, zvyklá lovit i větší zvířata typu sobů a pižmoňů, proč bych se neměl – občas – pokusit ulovit i člověka, notabene když se ho nebojím? Ale nedělají to. Nebo snad zde jde o výběrový efekt, kdy dotyční lidé o tom pak už nepíší knihy? Nejspíš by vlci byli agresivnější, kdyby neměli jinou kořist, během hladové zimy. A v Arktidě se vlci zkoumají v létě…
Rovněž k autorovi „jeho“ vlci rychle získali důvěru, nechali ho být i přímo před doupětem. Nejkrotší byla fenka, která ho před doupětem viděla, když z něj poprvé vylezla jako malé štěně, takže ho pokládala za zcela normální součást světa. Samozřejmě stupeň důvěry jednotlivých členů smečky se lišil (byť šlo zřejmě o blízké příbuzné); pochopitelně, ne všichni vlci se v minulosti nechali ochočit. A nakonec, vlci podobně jako jiní vyspělejší tvorové mají individualitu, ani dva bratři nejsou povahově stejní.
Mech pozoroval vlky při lovu pižmoňů, které obvykle skončí neúspěchem a vlci při něm navíc dost riskují. Život jim vlastně ubíhá převážně jako série proher. Autor zjistil, že i když vlci žijí ve společenské hierarchii, nedochází u nich k přílišnému soupeření (jako je to vidět třeba u vlků v zajetí). A tady je důležité zůstat na zemi. Není to tak, že by vlci v přírodě byli nějací „nezkažení“, ale asi zde klíčový rozdíl spočívá zase v tom, že autor je pozoroval vždy cca 3 měsíce v létě. Souboj o to, kdo se stane rodičem, se naopak asi odehrával v zimě.
Polární vlci mají ve vrhu jen málo mláďat (2-3), jinak by je nedokázali uživit. I tak ale do následujícího jara nemusí přežít zdaleka všechna. Území má malou „úživnost“, smečka cca 8 vlků potřebuje k obživě území minimálně 60 x 60 km. Hrozí degenerace v důsledku příbuzenského křížení, jiní vlci jsou daleko. Je to nelehký život…(i když možná z definice darwinovslá evoluce nemůže vytvořit nic jiného, nebo jen velmi výjimečně/dočasně).
Nakonec poznámky už zcela subjektivní. Autor si vlky pojmenoval a přiznává, že když šli na lov pižmoňů, tak se o ně bál. Když na počátku podzimu odlétal, zase se bál, které ze svých kamarádů už příště neuvidí. A vskutku k tomu často docházelo. Nad smečkou se neustále vznášela hrozba smrti hladem. Když mladí vlci opouštěli svou smečku, riskovali zase, že je v sousedství nepřijmou, ale naopak roztrhají (což ostatně dělali zase sousedům i „autorovi“ vlci).
Nakonec se podle Mecha dožívali tak maximálně 11 let, srovnejte s vlky v zajetí.
Nicméně přesto autor říká, že vlci v zajetí už nejsou vlci.
K tomu lze dodat, že vlkům asi těžko vytvořit vlčí ráj (opět podobnost s lidmi?). Tam, kde je lidé nechají na pokoji, je hlavním nepřítelem vlka jiný vlk (spíše z jiné smečky než v rámci smečky; v přírodě smečky fungují trochu jinak než v zajetí, ale tím víc je soubojů mezi smečkami). Jakmile se ekosystém vlky naplní, až 50 % vlků pak umírá při konfliktech s jinými vlky, alespoň to ukazují data z přírodních parků na Aljašce.
Subjektivně to vypadá, že vlci, kteří se přidali k člověku, udělali lépe (a to nejen ve smyslu úspěšnosti genů – zde je to evidentní, psích genů je dnes mnohonásobně více než těch vlčích), a nejšťastnějším vlkem je dobrácký zlatý retrívr.

Zdroj: L. David Mech: Arktický vlk – deset let se smečkou, Élysion, České Budějovice 2006

Co číst dál? Knihy od lidí, co pravdu s vlky žili (v zajetí)
Jim a Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří (BB art 2005)
Jaroslav Holeček: Osamělá vlčice (Albatros 1980)
František Hrach: Od vlčích kousanců po vlčí polibky (Josef Hána-Conviva, 2009)

A jakým knihám se vyhnout, respektive jim nevěřit?
Farley Mowat: Never Cry Wolf, česky vyšla jednou jak Vlci (Svoboda 1997), jednou jako Nedělejte povyk. Podle všeho (uvádí David Mech) zcela vycucané z prstu, podivnosti lze registrovat už čtení.
Elli Radingerová. Moudrost vlků (Mladá fronta 2018). (Od autorky jsem se pokusil přečíst Moudrost starých psů a to je blábolivá příšernost pojednávající o autorce, nikoliv o psech. Samozřejmě nelze zcela vyloučit, že Moudrost vlků bude jiná, ale…)

Jinak téma lze rozvíjet skoro do nekonečna:
Jak se tedy vlci lišili od lidí, respektive „všemožných šimpanzů“? Přece jen rozdíl v kognitivní kapacitě? Ruka/nástroje? Sociální uspořádání? (Vlci podle všeho nevytvářejí aliance, neintrikují?)
Otázka také zní, k čemu přesně domestikace vlka byla lidem. (Porazili díky tomu neandrtálce? Měly skupiny se psy v výhodu proti konkurenci? Jak se v tomto lišil paleolit, mezolit a neolit? Atd.)

Stromy, bolest a spánek

Zimní spánek je u stromů složitější než u zvířat, byť lze živočichy stejně jako stromy …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close