Pixabay License. Volné pro komerční užití

Knihy o vlcích: další porce

Může alfa vlk v souboji smeček úmyslně prohrát? Existuje vlčí matriarchát? Proč vlci pronásledovaní jinými vlky běží k lidem? A proč to s vlky v zajetí docela jde?

Po nějaké době namísto úryvků doporučení dvou knih:

Tanja Askani: Naše vlčice Flocke
Élysion 2018
Pojednává o vlcích v zajetí, na základě osobní zkušenosti ostravské rodačky pobývající dlouhodobě v Německu. Příběh vychování vlčete až do momentu, kdy se jeho hlavními kolegy stanou zase (krotcí) vlci. Lze přirovnat ke knize Od vlčích kousanců po vlčí polibky (rovněž od našince) nebo k Vlci u dveří.
Speciální poznámky ke knize, respektive k dalším textům autorky (rozhovory apod.). Často se uvádí, že arktičtí vlci jsou v zajetí vzhledem k lidem méně problémoví, protože nemají geneticky zakořeněný strach z člověka (nebyla selekce – jinde kdo neutíkal před lidmi, toho zabili). Autorka toto ovšem spíše nepotvrzuje (Flocke byla bílý arktický vlk; barva ovšem nemusí být určující).
Zajímavý moment je, když malé vlče do výchovy převezme fenka ohaře. Ta se tím stane matkou, autorka se v očích vlčete stává sourozencem. Musí bojovat o to, kdo komu bude nadřazen.
Pes se cítí provinile za to, co nedospělý vlk provádí. V knize Od vlčích kousanců po vlčí polibky je mimochodem dokonce popis scény, kdy mladý vlk sebere někomu tašku, pes (německý ovčák) věci sbírá a nosí zpět majiteli.
Doplnění: Další kniha Tanja Askani: Vlčí stopy, Mladá fronta 2019: Zde se již na rozdíly mezi poddruhy vlků upozorňuje. Ti euroasijští, byť odchovaní doma třeba nechtějí jezdit autem, vadí jim větší množství lidí. Naopak černí vlci ze Severní Ameriky takové problémy nemají (mimochodem, to jsou zřejmě ti černí vlci, co mají „geny pro barvu“ od indiánských psů). Samozřejmě se jedná o výsledek omezeného počtu pozorování…
Zde také popis, jak se mění chování vlků v době páření, což v případě vlků chovaných jako společníci člověka může pochopitelně vést k problémům.
Dále zde stojí za pozornost též načrtnutý vztah vlků a havranů/krkavců, jak zmiňují Jima Jamie Dutcherovi ve Vlci u dveří. (Klasicky otázka, zda havran nebo krkavec. V překladu Dutcherových je havran, v T. Askani krkavec; nicméně zase se spíše o větších hejnech, tak těžko říct…) (I když v knize Vlčí stopy bych inkvizitorsky už pár věcí označil za trochu „eso“.)

Rick McIntyre: Vzestup vlka 8
Práh 2021
Tato kniha je fascinující z řady důvodů. Autor má těsný vztah k vlkům v Yellowstonu, ovšem divokým. Snad aby zachoval „vědeckou objektivitu“, nemá je pojmenované, ale očíslované. Celé dny chodí a pozoruje je dalekohledem. Trvá to přes 40 let a zahlédl je stotisíckrát. (Takže pak popisy ve stylu: čtyřicítka se odpoledně poprala s dvaačtyřicítkou… večer stodvojka honila patnáctku; současně to celé tedy trochu připomíná nějaké dadaistické literární dílo. Mimochodem obecně na tom, že lidé nebo vlci mají čísla namísto jmen, neshledávám nic negativního, proč se nechat determinovat „asociací koncentračních táborů“.) Vlci jsou aktivní už za šera, v zimě, to je hej, to si autor může přispat až do půl šesté (pak za nimi samozřejmě několik kilometrů jde). Trochu orientace přinášejí rodokmeny, chronologický přehled a mapa (však jde vlastně o historii).
Je to současně příběh lidské až posedlosti, přitom se autor k vlkům vlastně ani nepřiblíží, natož že by si nějaké štěně drbal za ušima (hraje si aspoň s kamarádovým wolfdogem). Vědci studující vlky se dokonce musí snažit, aby se vlci lidí báli a vyhýbali se jim – protože mimo park mohou být stříleni. Takže vlky rozhodně nejde krmit, do ohrady, než byli vypouštěni (v parku byli předtím vyhubeni), se jim mršiny dávaly tak, aby si je s lidmi nespojili atd.
Odkaz na vlky ochočené zde ovšem je také – zmíněna příhoda, kdy vlčici takto vodili do škol, ta měla tendenci si v davu vybrat a komunikovat s dítětem – outsiderem. Interpretováno, jako obdoba péče o vlčata, chce nějak prospět nejslabšímu, pozvednout mu sebevědomí. (Možný jiný výklad: nebojí se takového, byť cizího člověka, necítí z něj testosteron apod.?) Ochočená vlčice když slyší plakat dítě, hází mu skrz ohradu kus masa.

Další zajímavosti:
Proč je v knize použit termín „vlčí matriarchát“? Nový vlk-šéf po příchodu do smečky nebo poté, co se na toto místo dostane jinak, nezabíjí mláďata (která nejsou jeho), naopak je pomáhá vychovávat (srovnejte se smečkami lvů). Naopak alfa vlčice nejen šikanuje zbylé vlčice ve smečce, ale činí tak podle všeho ještě brutálněji než se mezi sebou šikanují samci, alespoň v období říje. Neustálými ataky se snaží ostatní vlčice vystresovat tak, aby nemohly zabřeznout. Pokud už se tak stane a dojde k více porodům vedle sebe, alfa vlčice může cizí mláďata zabít. Alfa vlk do střetu přitom nevstoupí (i když jde nejspíš o jeho „levobočky“). V tomto smyslu smečce vládne alfa vlčice. (Nový šéf smečky na rozdíl od lva nezabíjí potomky svého předchůdce; A k agresivitě vlčic: T. Askani výše uváděla, jak v době hárání raději sama nevstupovala ani ke své vlčici; ta bývala přitom jinak krotká jako pes, přátelská i ke zcela neznámým lidem, které na vycházce potkala potkala poprvé.)
Zde se pak samozřejmě dostáváme k dalším otázkám, někteří vlkologové kritizují i samotný koncept alfa páru, rozlišují se smečky vlků v přírodě a v zajetí, vlků navzájem příbuzných a „shromážděných dodatečně“ atd.
Hlavní hrdina knihy, vlk č. 8, původně sourozenci šikanované vlče, vychoval vlka 21 jako svého nevlastního syna. Vzniklo (v autorově interpretaci) mezi nimi silné pouto. Vlk č. 21 se stal šéfem cizí smečky, mezi oběma smečkami nakonec nakonec ke střetu. To už vlk 8 byl starý, bez zubů, ostatně i obecně menší. Vlk 21 však, aby nemusel svého nevlastního otce zabít, vše nahrál tak, že byl jakoby poražen a utekl (čímž si vlk 8 i upevnil reputaci mezi svými soky ve smečce). Bylo to tak? (A dá se to spolehlivě poznat, pokud dalekohledem pozorujete, jak se někde do sebe pustí 15 nebo 20 vlků? Ale na druhé straně, když je takto pozorujete x desítek let, poznáte nejspíš leccos…) Vůbec je zajímavé, zda/nakolik můžeme vlkům přiznat kulturu, tedy že jejich chování je dáno zvykem. Podle všeho ano – to, co loví, není jen výsledkem dostupností kořisti. A co třeba sociální uspořádání?
Ovšem tak či tak, život vlků, i těch chráněných v národním parku je neradostný. Méně než polovina vlčat přežívá. Průměrný věk těch ostatních je nějakých 6 let. Kde vlci nejsou zabíjeni lidmi, hynou především v soubojích s jinými vlky. Lovit jeleny nebo dokonce bizony může také snadno skončit zraněním/smrtí, starší mají mj. různě vykopané a polámané zuby, musí určitě trpět bolestmi (naopak u vlků u nás ve střední Evropě je zase neustále přítomný hlad/podvýživa; stačí si při popisu incidentu, že nějakého vlka srazilo auto, všimnout, kolik zvíře vážilo). Takto bráno život vlků v zajetí nemusí být relativně utrpení a rozhodně bych řekl, že vlci, kteří „se rozhodli“ stát psy, udělali lépe. A to nemyslím z hlediska relativní úspěšnosti genů (kolik je dnes na světě vlků a kolik psů). V této souvislosti ještě jedna úvaha: po pár generacích bývají vlci v zajetí někdy popisováni jako „napůl psi“, krotcí. Možná nejde jen přímo o selekci (ten, který kousal, nezanechal potomky…), ale trochu naopak i o odstranění selekce – nepřežijí jen nejagresivnější vlčata. Snad by tato úvaha mohla mít vztah i k domestikaci psa.
Autor se samozřejmě občas neubrání přemítat o tom, jak samotní vlci myslí. Takže když jeho oblíbený vlk (ano, č. 8) umírá, přisuzuje mu, že před smrtí přestává bojovat a pociťuje vděčnost za život. S ohledem na výše psané nevím nevím. Mimochodem, náklonnost autora, dalších vědců i návštěvníků parku k vlkům je jistě nereciproční, vlky by náš zájem a to, jak je studujeme, nezajímalo, nebo se jim to možná nelíbilo, říká pak jiný vlkolog v doslovu. To už je samozřejmě úplná abstrakce, ale když víte, že vlk je skoro pes, tak zrovna zde by se určitá kompatibilita duševních světů předpokládat dala.

lli H. Radingerová: Moudrost vlků
Mladá fronta 2018

Nakonec kniha Moudrost vlků, která ve mně bohužel vzbudila odpor (respektive, přiznávám, přímo autorka a její styl podávání čehokoliv a uvažování o světě, banální mudrování, prostě subjektivně „všechno špatně“, ale to už bychom se dostali mimo samotné vlčí téma). Nicméně jedna zajímavost i z tohoto textu.
Pár vlků prchá před větší smečkou, zdá se, že jsou ztraceni. Vydají se k lidem, přebíhají různě kolem zaparkovaných i jedoucích aut apod. Početnější nepřátelé je nepronásledují. Samozřejmě jde stále o vlky divoké, nečekají tedy, že by je lidé chránili. V knize interpretováno tak, že pronásledovaní mají z lidí menší strach (smečka žila jim blíže než ta konkurenční). Nemůže to být ale tak, že i za předpokladu „stejného strachu“ se dostáváme do oblasti teorie her? Než pravděpodobná smrt z tlam vlčí přesily, raději méně pravděpodobná od lidí? A zkuste si jít za námi, když my běžíme o život, zatímco vy jen o večeři (respektive spíš o teritorium, ale prostě bezprostředně na životě ohroženi nejste). Asi jako když pronásledovaný člověk zamíří na velmi vratký můstek a pronásledovatele se za ním spíš nevydají. A pokud to takto je, nakolik se prchající vlci ke svému postupu „rozhodli vědomě“ (a co to vůbec u vlků znamená?).

Tolik tedy značně nesouvislé postřehy. Zájemcům lze Tajnu Askani i Vzestup vlka č. 8 doporučit ke čtení a dalšímu promýšlení. Vzhledem k nedostupnosti vlků, nebo alespoň v tomto ohledu komunikativních vlků, prodiskutujte témata tím či oním způsobem s vlastními či jinými známými psy.

Viz také:
David Mech: Arktický vlk  – deset let se smečkou
Élysion, České Budějovice 2006
Knihy o vlcích: Arktický vlk

Jim a Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří, BBart, Praha 2005
Vlci a havrani spolu mají zvláštní vztah

František Hrach: Od vlčích kousanců po vlčí polibky, Conviva 2009
O knize

Starořecká bitva: hoplíti proti hoplítům

Během peloponnéské války byla střetnutí velkých hoplítských armád výrazně méně častá než během válek 4. …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close