Pixabay License. Volné pro komerční užití.

Kosmické grotesky: Imploze vs. rozpínání vesmíru

Kosmické grotesky od Itala Calvina se často řadí do fantastické literatury. Jednotlivé „příběhy“ bývají vztaženy k moderním vědeckým teoriím, ale spíše než o sci-fi se jedná o uměle vytvořené mytologie a hříčkovité kosmologie. V nakladatelství Dokořán nyní vychází první český překlad kompletního díla.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, následující četbu si zkuste vychutnat v klidu a věnujte jí trochu času; s kávou, čajem či prvním silvestrovským drinkem se ponořte do oslavy samotářství, do sebe uzavřených krtčích nor, černých děr až solipsismu.

***

„Kvasary, Seyfertovy galaxie, objekty BL Lacertae a aktivní galaktická jádra obecně upoutávají v posledních letech pozornost astronomů pro obrovské množství energie, kterou vydávají a která se od nich vzdaluje rychlostí až 10 000 km za vteřinu. Existují pádné důvody k tomu domnívat se, že hlavní hnací silou galaxií je obří černá díra.“ (Časopis LʼAstronomia, č. 36) „Aktivními galaktickými jádry by mohly být fragmenty, které v okamžiku velkého třesku nevybuchly a v nichž probíhá přesně opačný proces než u černých děr, i s explozivní expanzí a únikem obrovského množství energie (bílé díry). Ty by se daly vysvětlit jako výstupní zakončení spojnic mezi dvěma body časoprostoru (Einsteinovy–Rosenovy mosty), kudy vychází hmota pohlcovaná černou dírou nacházející se na vstupním zakončení. Podle této teorie je možné, že jedna Seyfertova galaxie vzdálená sto milionů světelných roků vypouští nyní plyn nasátý před deseti miliardami let někde jinde ve vesmíru. A je dokonce možné, že kvasar vzdálený deset miliard světelných roků vznikl, jak dnes vidíme, z materiálu, který se k němu dostal z budoucí epochy přes černou díru, jež se z našeho pohledu utvořila teprve dnes.“ (Paolo Maffei, Nebeská monstra – I mostri del cielo, s. 210–215)

Explodovat, nebo implodovat – pronesl Qfwfq –, to je otázka. Zda je ušlechtilejší šířit svou energii prostorem bez zábran, nebo ji stlačit na vysokou vnitřní hustotu, pohltit a uchovat. Stáhnout se, zmizet. A dost. Zadržovat v sobě každý záblesk, každý paprsek, každý výlev, v hloubi duše potlačovat střety, které s ní cloumají, zklidnit je. Skrýt se, vytratit se a možná se probudit jinde a jiný.
Jiný… Jak jiný? Zase se vracíme k otázce, zda exploze, či imploze? Nechat se pohltit vírem této galaxie a objevit se v jiných časech na jiném nebi? Pohroužit se tady do studeného ticha a tam dát průchod plamenným výkřikům v jiném jazyce? Tady jako houba nasávat v přítmí zlo a dobro, tam se zaskvět jako oslnivý výtrysk, šířit se, pohasínat, vytratit se? A k čemu by se vlastně měl ten cyklus opakovat? Nic nevím a nechci nic vědět, nechci na to myslet. Už jsem se rozhodl pro implozi. Třeba mě dostředivý ponor navždy ochrání před pochybnostmi a omyly, před časem efemérních změn, před sklouzáváním toho, co předcházelo, i toho, co následuje, a já se dostanu do stabilního, neměnného, hladkého času a dosáhnu jediného definitivního, kompaktního, homogenního stavu. Explodujte si, když se vám to líbí, šiřte se v nekonečných proudech, rozdávejte se plnými hrstmi, nešetřete se, prošustrujte sami sebe. Mě čeká imploze, budu se donekonečna hroutit se do svých vlastních hlubin, do svého pohřbeného středu.
Jak je to dlouho, co si už nikdo z vás nedovede představit životní sílu jinak než jako explozi? Důvodů k tomu máte až až, to uznávám, vaším vzorem je vesmír zrozený ze strašlivého výbuchu, po němž dodnes na okraji prostoru divoce poletují rozžhavené úlomky, vaším znakem je prudké vzplanutí supernov, které se chlubí drzým mládím hvězd překypujících energií. Vaším oblíbeným názorným příkladem toho, že i uspořádaná dospělá planeta je vždy ochotná se rozběsnit a vybuchnout, je sopka. A pece jasně zářící v těch nejvzdálenějších končinách oblohy teď jen podporují váš kult všeobecné deflagrace. Plyn a částice, skoro tak rychlé jako světlo, prýští z víru uprostřed spirálních galaxií, vrchovatě plní laloky eliptických galaxií, prohlašují, že velký třesk stále trvá, že velký bůh Pan nezemřel. Ne, nejsem hluchý k vašim argumentům, klidně bych se k vám mohl přidat. Do toho! Vybouchni! Praskni! Nový svět pořád začíná, stále obnovuje svůj začátek za burácejících kanonád, jako za časů Napoleona… Vždyť právě od těch dob, kdy vládlo takové nadšení pro převratnou sílu dělostřelectva, se výbuch už nepovažuje jen za něco, co poškozuje majetek a osoby, ale i za znamení zrodu, za genesis. Od těch dob se na utrpení, na vlastní já, na poezii začalo nahlížet jako na trvalou explozi. Platí ovšem i opačné důvody. Od těch srpnových dní, kdy se nad městy proměněnými ve vrstvu popela zvedl hřib, začala nová epocha, v níž je výbuch pouze symbolem absolutní negace. To jsme ostatně věděli už tenkrát, kdy jsme se povznesli nad zaznamenávání pozemských událostí a začali si klást otázky o osudu vesmíru, na které nám dávala odpověď termodynamika ve svých proroctvích: každá existující forma se v žáru rozpadne; nic přítomného se neuchrání před chaosem bez návratu částic; čas je trvalá a nezvratná katastrofa.

Jenom některé staré hvězdy se umějí dostat mimo čas. To ony jsou otevřenými dvířky, aby se dalo vyskočit z vlaku řítícího se do záhuby. Když jejich zchátralost dosáhne vrcholu, zmenší se na rozměry červených nebo bílých trpaslíků, lapají po dechu v posledním třpytném škytnutí pulsarů, smrští se do stadia neutronových hvězd, pak nebe konečně přestane plýtvat jejich jasem, stanou se temným výmazem sebe sama a jsou připraveny na nezadržitelný kolaps, kdy se všechno, i světelné paprsky, zhroutí dovnitř a ven už nic nevyjde.
Pochváleny budiž hvězdy, které implodují. Otevře se jim nová svoboda. Jsou eliminované z prostoru, zbavené času, a tak konečně existují jen pro sebe a nezávisle na všem ostatním, a možná jenom ony si můžou být jisté, že doopravdy existují. Černé díry, to je jen pomlouvačná přezdívka diktovaná závistí. Jsou pravým opakem díry, neexistuje nic plnějšího, těžšího, hustšího a kompaktnějšího, tvrdošíjně snášejí tíhu, kterou v sobě nosí, jako kdyby zaťaly pěsti, zatnuly zuby, ohnuly záda. Jenom tak se dá zachránit před zánikem v té přemrštěné rozpínavosti, v tom kolotoči citových výlevů a halasných extrovertních postojů, rozruchu a výbuchů. Jenom tak se dá proniknout do časoprostoru, v němž vše implicitní, nevyjádřené neztrácí na síle, v němž se pregnantnost významů nerozplyne, v němž zdrženlivost a odtažitost zvyšují účinnost každého jednání.
Nerozptylujte se mudrováním nad neuváženým chováním hypotetických, kvazi hvězdných objektů na nejistých hranicích vesmíru. Dívejte se sem, do středu naší galaxie, kde všechny výpočty i přístroje ukazují na přítomnost tělesa obrovské hmotnosti, které však není vidět. Pavučiny záření a plynů, co tu jsou možná od dob posledních třesků, jsou důkazem, že tady někde se nachází jedna z těch takzvaných děr, už vyhaslá jako starý kráter. Všechno, co nás obklopuje, rotace planetárních soustav, konstelace a ramena Mléčné dráhy, všechno v naší galaxii má základ v této implozi, v tomto zhroucení do sebe. A to je můj pól, moje zrcadlo, můj tajný domov, který nemá co závidět vzdálenějším galaxiím, jejichž jádro vypadá výbušně. I tam je nejdůležitější to, co není vidět. Ani odtamtud už nic nevychází ven, věřte mi. To, co neuvěřitelnou rychlostí vzplane a zavíří, je jen poživatina, která bude dostředivou silou rozdrcena v hmoždíři a upravena na jiný způsob bytí, ten můj.

Občas se mi samozřejmě stává, že zaslechnu nějaký hlas z posledních galaxií. „Já jsem Qfwfq, jsem tvoje já, které exploduje, zatímco ty imploduješ. Já vyhasínám, realizuju se, šířím se, komunikuju, využívám veškerého svého potenciálu, já opravdu existuju, ty ne, protože jsi introvert, samotář, egocentrik, který si libuje ve svém neměnném já…“
A tak začnu mít obavy, že i za bariérou gravitačního kolapsu čas plyne dál. Je jiný, nemá nic společného s časem, který zůstal tady, ale taky se nenávratně řítí vpřed. V tom případě by imploze, do níž se vrhám, znamenala jen pauzu, jež mi je poskytnuta, prodlevu na cestě k osudu, jemuž nemůžu uniknout.
Vybavil se mi jeden sen nebo možná vzpomínka: Qfwfq prchá před hrozivým časem, najde místo, kudy by mohl proklouznout a uniknout svému rozsudku, vleze tam, je si jistý, že je teď v bezpečí, skulinou pozoruje ze svého úkrytu, jak se události, jimž utekl, hrnou, na dálku soucítí s těmi, které to smetlo, ale teď mu připadá, že někoho poznává, no ano, je to Qfwfq, ten Qfwfq, který před očima Qfwfq prochází toutéž dřívější nebo následnou katastrofou, Qfwfq, který ve chvíli, kdy se blíží konec, vidí, že Qfwfq zachraňuje sebe, ale jeho ne. „Zachraň se, Qfwfq!“ křičí Qfwfq. Ale je to Qfwfq, který se při implozi snaží zachránit Qfwfq z exploze, nebo naopak? Žádný Qfwfq nemůže při výbuchu zachránit nikoho z explodujících Qfwfq, kteří zase nemůžou zadržet žádného Qfwfq před nezadržitelnou implozí. Každý běh času míří k pohromě, ať tím či oním směrem, a když se protnou, nevytvoří síť kolejí s výhybkami a železničními uzly, nýbrž spletenec, chuchvalec…
Vím, že nemám dát na řeči ani věřit představám a nočním můrám. A tak dál hloubím svou díru, svou krtčí noru.

Tento text je úryvkem z knihy:
Italo Calvino: Kosmické grotesky
Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Z dějin 4. rozměru: Hintonovy krychle a teserakt

…nakonec idea čtvrtého rozměru překročila Atlantik a dorazila do Ameriky. Jejím poslem byl barvitý anglický …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close