Sciencemag.cz
Doporučujeme
Pokud bychom chtěli někde hledat opravdové pralesy s velmi dlouhou kontinuitou až někam do středního holocénu, byly by to nejspíše suťové lesy na prudkých, nedostupných svazích.
Období mezi kolapsem keltské (laténské) civilizace na přelomu starého a nového letopočtu a vznikem prvních historických státních útvarů na našem území v 9. a 10. století n. l. je dobou relativního úpadku kulturní krajiny a tím pádem dobou všeobecného návratu lesa. Jde o poměrně výjimečný úsek dlouhé historie, kdy můžeme počítat s lidmi poměrně málo ovlivněnou dřevinnou skladbou – ovšem s dávným kulturním vtiskem – nejen v nížinách, ale též na horách. Navíc v klimatických podmínkách, které víceméně odpovídají dnešku. Proto jde ve vztahu k přítomnosti o důležitý referenční úsek minulosti. V horách a na vysočinách rostly smrky, buky a jedle, v nížinách převážně duby a habry mimo jihozápadní kvadrant Čech, kde habr chybí, na písčitých substrátech a exponovaných místech získávala dominantní roli borovice. Ostatní dřeviny byly přimíšené a netvořily dominanty, alespoň ne plošně. Říční nivy se příliš nelišily od okolní krajiny (podrobnosti viz níže).
V průběhu 11. až 13. století n. l. proběhla českými zeměmi obrovská vlna demografického a civilizačního rozvoje navázaná na předchozí rozvoj v Evropě západní, která bezezbytku a radikálně proměnila tvářnost našeho území (souhrnně a s podrobnostmi viz Sádlo et al. 2008). Rozvíjela se města, těžba nerostných surovin, nejrůznější výroba, dálkový obchod a intenzívní orné zemědělství i pastevectví. Došlo k bezprecedentní kolonizaci podhorských a zemědělsky málo lukrativních území, která byla po celý pravěk víceméně pustá a lesnatá. Tento proces s nejrůznějšími lokálními a dobovými peripetiemi, jako byly velké mory a válečné události, plynule pokračoval až do nástupu novověkého katastrálního rozvržení krajiny a do průmyslové revoluce.
Dřevo bylo až po dobu masového využívání zásob kamenného uhlí v první polovině 19. století hlavní energetickou surovinou, která tento bezprecedentní civilizační rozvoj poháněla. Zároveň bylo hlavním stavebním a konstrukčním materiálem i surovinou k řemeslné výrobě. Není divu, že tlak na lesy byl obrovský. Místní zdroje dřeva často přestaly dostačovat, a tak se s ním obchodovalo i na veliké vzdálenosti. V lesích se pálilo dřevěné uhlí, získával se dehet a potaš.
S těmito produkty se přirozeně také široce obchodovalo. Navíc se praktikovala lesní pastva a hrabalo se listí na stelivo. Na úrodnějších půdách se polařilo, tzn. na určeném místě se vymýtil les, na něm se pár let pěstovaly zemědělské plodiny, a jak došlo po prvních velkých úrodách k určitému ochuzení půdy, tak se plocha buď nechala přirozeně zarůst, nebo se zalesnila. Rozšířené byly pařeziny čili lesy výmladkové a tzv. střední lesy jako víceméně stabilní zdroje hlavně palivového dříví. Na mnoha místech však docházelo k úplnému odlesnění.
Kvůli odlesnění a zemědělské kultivaci se zejména členité podhorské oblasti staly už ve vrcholném středověku náchylnými k erozi. Zároveň se snížila schopnost krajiny zadržovat srážkové extrémy, v důsledku čehož se začaly projevovat periodické povodně velkého rozsahu. Řeky při nich unášely množství materiálu erodovaného z pasek, cest a polí. Podél nížinných řek s malým spádem se tento materiál usazoval v podobě tzv. povodňových hlín. Jsou to jemnozrnné jílovité sedimenty, které v průběhu vrcholného středověku a novověku pohřbily původně členitou, štěrkovou a písčitou (tedy propustnou) nivu pod několikametrovými nánosy jemných hlinitých sedimentů. Povodňová sedimentace tím pádem úplně proměnila charakter rozsáhlých říčních krajin. Niva se zarovnala a dostala mnohem jednotvárnější podobu. Na živinami bohatých a nepropustných povodňových sedimentech vyrostly lužní lesy. Vypadají divoce, takže dělají dojem, že je to velmi staré společenstvo, něco jako „původní panenský prales“. Je však dobré si uvědomit, že lužní les v současné podobě je naopak relativně mladý biotop, a ještě k tomu biotop antropogenní – lidskou činností nepřímo podmíněný (Sádlo et al. 2008). Pokud bychom chtěli někde hledat opravdové pralesy s velmi dlouhou kontinuitou až někam do středního holocénu, byly by to nejspíše suťové lesy na prudkých, nedostupných svazích.
Návazně na vrcholný středověk rozpoznáváme ještě jednu důležitou etapu proměny a zaplňování niv, a sice v rozmezí 18. a 19. století v souvislosti s masovým zavedením okopanin – brambor a později kukuřice, hluboké mechanizované orby a ve spojení s rozvojem průmyslu stále ještě závislého na dřevě místo na kamenném uhlí. Dokonce i rozvinutá výroba litiny byla u nás na počátku 19. století stále ještě závislá na dřevěném uhlí. Do rané průmyslové doby tudíž spadá etapa historicky největšího odlesnění na našem území. Tehdejší krize lesů vedla k nutnosti jejich velkoplošného a schematického pěstování. Jelikož se zároveň jednalo o klimaticky chladnou a vlhkou periodu, tzv. malou dobu ledovou (za posledních 8 000 let zřejmě vůbec nejchladnější a nejdeštivější časový úsek), ukázalo se jako nejperspektivnější pěstování smrku. Ve stále chladném a vlhkém 19. a raném 20. století dobře rostly i některé introdukované dřeviny jako dub červený a douglaska, původem z vlhkých oblastí USA. Dařily se i pokusy o pěstování modřínu, většinou alpského původu. V případě modřínu jde ovšem o „introdukci“ v uvozovkách, neboť víme, že na našem území běžně rostl minimálně do konce staršího holocénu, přičemž stále zůstává nejasné, do jaké míry jeho místní populace vydržely konkurenční tlak stinných listnatých lesů v pozdější době.
tento text je úryvkem z knihy:
Václav Cílek, Martin Polívka a Zdeněk Vacek (eds.)
Český a moravský les
Jeho počátky, současný stav a výhled do budoucnosti
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
