Zdroj: Pixabay, Pixabay License. Volné pro komerční užití

Memetika a neuronové sítě: Konspirace se prý v mozku zadrátují fyzicky

Konspiračními teoriemi se dosud zabývali především sociologové, psychologové, politologové nebo antropologové. De facto nedošli k žádným obecnějším závěrům umožňujícím např. předpovědi (to se ujme/neujme; člověka s tímto přesvědčením tento argument přesvědčí/nepřesvědčí ke změně názoru).

Profesor Wlodzislaw Duch z Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni se zabývá umělou inteligencí neuronovými sítěmi a kognitivní vědou. Pokusil se oprášit Dawkinsův koncept memetiky a použít ho speciálně pro konspirační teorie. Memy/memplexy podle něj fungují jako atraktory („konečné stavy“, do nichž je systém přitahován, jak to známe z teorie chaosu) neuronových sítí v mozku. Chceme-li zkoumat konspirační teorie, aktuálně nám asi nejvíce pomůže studium umělých neuronových sítí, tvrdí alespoň W. Duch. (Protože podobné experimenty přímo s lidským mozkem narážejí na limity zobrazovacích technik a také by je sotva povolovaly etické komise. Na krysách konspirační teorie půjde studovat také asi jen omezeným způsobem; mj. určitě ne každé chybné přesvědčení bychom označili za konspirační teorii. Viz dále.)
Wlodzislaw Duch měl docela problém svůj text publikovat, protože zasahuje do mnoha oborů a těžko k němu šlo najít recenzenty. (Poznámka PH: Asi šlo i o to, kde se publikovat pokoušel, respektive spíše kde se vůbec nepokoušel?) Snaží se memy chápat z fyzikálního (fyzického) a neurovědeckého hlediska.
Shrnuto, konspiračním teoriím věříme, protože tak funguje náš mozek. Částečně do hry vstupuje genetický determinismus, jeho kombinace s dalšími vlivy pak ustaví determinismus neuronální. „Nemůžeme myslet jinak, než nám umožňuje naše neuronální činnost,“ uvádí W. Duch.
Až potud lze asi souhlasit. Námitky budou mít ti, kdo jsou přesvědčeni, že je tu „něco navíc“, a to třeba i nějaká nezávislá svobodná vůle (PH: zde mi přišlo vždy nejtrefnější konstatování Matta Ridleho, že svobodná vůle je náš vnitřní determinismus. Protože jsme takoví a takoví, rozhodli jsme se takto, jak by to šlo jinak? Viz také: Iluze svobodné vůle).
Přijímání jednoduchých vysvětlení šetří energii (a mozek jí spotřebuje obrovské množství), přináší příjemný pocit porozumění. Naproti tomu složitá vysvětlení vyžadují mnoho úsilí a času, aby byla plně pochopena. Jednoduché, ale nepravdivé vysvětlení je tedy přitažlivé: je vždy lepší než žádné vysvětlení. (PH: Musí to tak být? Není příjemný i pocit „i když sám také správné vysvětlení neznám a je to na mě hodně složité, rozhodně mi přijde, že vaše vysvětlení jsou špatně“?)
Problém s memetikou je v tom, že testovatelné předpoklady z ní nějak nevzešly. Ani zde není z průvodní tiskové zprávy jasné, jak by se nový přístup ke konspiračním teoriím měl testovat. Výroky typu „Emocionální vzrušení nebo nepříjemné situace vyvolávají dočasně vyšší neuroplasticitu mozku, aby si zapamatoval situace, které na nás působí. Vysvětlení, která se náhle objeví po traumatické situaci, mohou rychle snížit plasticitu mozku a ‚zmrazit‘ falešné představy.“ jsou opět strašně obecné, i když obecně nad tím lze pokývat hlavou, že smysl to dává. Každopádně tedy dle W. Ducha úspěšné memy včetně konspiračních teorií mají fungovat jako atraktory. „Tento model utváření konspiračních přesvědčení lze nazvat rychlým zmrazením vysoké neuroplasticity,“ uvádí dále W. Duch.
Atraktor se chová jako žrout, přitahuje k sobě množství dalších informací a asociací, které ho posilují, i když vlastně nijak nesouvisejí. Jedná se o fyzikální proces, říká W. Duch, který nelze změnit pouhým přesvědčováním. Fyzická změna zadrátování mozku je ovšem obtížná.
Každopádně snad možný námět na další výzkum: zaměřit se na obdobu konspiračních teorií v neuronových sítích, různá vznikající a přetrvávající zkreslení v těchto systémech apod..

Włodzisław Duch, Memetics and neural models of conspiracy theories, Patterns (2021). DOI: 10.1016/j.patter.2021.100353
Zdroj: Nicolaus Copernicus University in Torun / Phys.org

Poznámky PH:
Samozřejmě koncept svobodné vůle zasahuje do celé řady disciplín, práva i vědy jako takové (zde např. předpokládáme, že sami můžeme rozhodnout o podmínkách experimentu). Pojem svobodné vůle používáme v běžném jazyku. Popření svobodné vůle „jako principu“ ovšem nemusí znamenat, že kvůli tomu je třeba např. reformovat právní systém (stále je rozdíl, zda někdo něco dělá kvůli „determinismu vlastního mozku“ nebo kvůli namířené pistoli) a už vůbec ne běžný jazyk.
Ad samotná skepse k sociálním/humanitním vědám. Pokládám za půvabný výrok M. Ridleyho, že se zde nikdy nepřišlo s něčím, co by bylo současně pravdivé i netriviální (Ridley mimochodem uvádí jednu výjimku z oblasti ekonomických věd). Samozřejmě je to bonmot (z řady důvodů, pravdivost vs. falzifikovatelnost, trivialita je subjektivní…), ale podle mě sedí. Nicméně co konkrétně v případě konspiračních teorií dokáže tvrdit nějaká nová „přírodovědná“ teorie?
Co je vůbec konspirační teorie? Musí zahrnovat „celý svět“? (Přesvědčení, že Elvis žije, nezahrnuje.) Jak se liší konspirační teorie od souboru absurdních a netestovatelných (subjektivně) přesvědčení v rámci náboženství? Od magického myšlení/esoteriky? Jak se liší od „normálně chybného“ přesvědčení nebo bludu? (Konspirační teorie je obecná a sdílená, posilují si ji lidé i navzájem? Přesvědčení, že mě soused ozařuje paprsky smrti, je prostý blud?) Navíc každý soubor přesvědčení obsahuje nějaké „obranné mechanismy“, aby se hned nezhroutil (když uvidím někoho letět vzduchem, neřeknu si, že neplatí gravitace a fyzika/věda lžou, ale zvolím nejprve nějaké „antiempirické“ vysvětlení). V tomto smyslu jsou i systémy korespondující s realitou v mozku zadrátovány natvrdo a není snadné s nimi otřást. Nakonec nějak informace (názor, přesvědčení, víra…) uložená být fyzicky musí, ať už v mozku, na klasickém pevném disku nebo v neuronové síti…
Samozřejmě je zde i ten aspekt, že nálepku konspirační teorie lze dát čemukoliv. Ve smyslu „někdo skrytě řídí něco“ mohou být konspirační teorie jistě pravdivé. Konspirační teorii lze věřit „napůl“, jednotlivým částem ano a jiným ne. A tak dále. Hodí se příslušný koncept vůbec pro vědecké (ve smyslu hard science) zkoumání, nebo je příliš vágní? Sám bych se aktuálně klonil k druhé možnosti…

Credit: (c) NASA/JPL-Caltech/DSS

Černá díra vykazuje zpětnou vazbu, praví analogie s vypouštěnou vanou

Modelování černých děr pomocí proudící vody padající do různých vodopádů a vírů je populární. Dokonce …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close