Sciencemag.cz
Doporučujeme
Počáteční nerovnováha minulosti je důvodem, proč současnost nese stopy minulosti. Vznik jakékoli stopy není ničím jiným než mezikrokem k následující rovnováze.
Nese-li přítomnost stopy minulosti, je to výhradně díky nerovnováze této minulosti.
Právě z tohoto důvodu si pamatujeme minulost, nikoli budoucnost – kvůli nerovnováze, jež panovala v minulosti. Minulost známe, protože její stopy jsou v přítomnosti, například v našich vzpomínkách. Říct, že minulost je determinovaná, neznamená říct nic víc než to, že o ní máme mnoho stop. Směr toku, chcete-li „šipka času“, tedy není žádná vnitřní vlastnost času, který činí minulost poznatelnou, determinovanou.
Co nazýváme minulostí, je to, jak byly věci uspořádány v určitém časovém okamžiku. Je to pouze a jenom nerovnováha minulosti, která dává vzniknout stopám.
Meteorit, který dopadne na Měsíc, s sebou nese volnou energii. Kráter je stopa, kterou zanechává, dokud ji neustálá degradace věcí zase nesmaže. V této přechodné fázi je kráter stopou po dopadu, pamětí na něj. Stopy existují i v onom mezidobí. Kráter je jako vlna v nádrži, jen v mnohem delším časovém úseku. Totéž platí pro fotografii, pro paměť v našem mozku. Existuje jen díky tomu, že do systému (fotoaparátu, našeho mozku) dorazila volná energie z jiného systému, který nebyl v rovnováze, a díky tomu, že trvá nějakou dobu, než se rovnováha znovu nastolí.
Důvod, proč si pamatujeme minulost, a ne budoucnost, je dán výhradně jen tím, že vesmír byl v určitém okamžiku v minulosti dále od rovnováhy, než je nyní.
Pokud nakonec systém dosáhne úplné rovnováhy, neexistují v něm už žádné stopy, žádná paměť, nic, co by odlišovalo minulost od budoucnosti. Dříve nebo později každá vzpomínka zmizí, vymaže se opotřebením. Dříve či později po našich hrdých civilizacích, po všem, co jsme kdy pochopili, po všech slovech v knihách, jako je tato, po našich sporech, po našich zoufalých vášních a láskách… nezůstane vůbec žádná stopa.
Druhým jevem, který se zdá být v rozporu s fundamentální podobností minulosti a budoucnosti, jevem, který se nás dotýká ještě více nežli paměť, je skutečnost, že si budoucnost můžeme vybrat, zatímco minulost ne. Rozhodujeme se. Když se svobodně rozhodujeme, zvažujeme všechna pro a proti, vyhodnocujeme dostupné informace, radíme se s pamětí, posuzujeme své cíle, bereme v úvahu své hodnoty, zvažujeme motivace, přání, aplikujeme svá nejhlubší etická přesvědčení. A tak dále. A na konci tohoto procesu se rozhodneme: „Ano, po zvážení všech okolností si vezmu ze skříně tabulku čokolády.“
Rozhodování může být složitý proces. Počítač, který hraje šachy a před svým tahem „dlouho přemýšlí“, dělá totéž co my, i když méně složitým způsobem.
„Rozhodovat se“ je výraz, jímž nazýváme tento komplikovaný proces, který probíhá mezi našimi neurony před fyzickou akcí. Na tom není nic divného: svět je plný složitých procesů. Rozhodování má však jeden radikální aspekt: můžeme se rozhodovat „svobodně“.
Ať už na konci klopotného procesu vyhodnocování, nebo zcela intuitivně a bez přemýšlení, jsme to my, kdo se rozhoduje spontánně, způsobem, který nelze předvídat. Svět se může v návaznosti na toto naše svobodné rozhodnutí vyvíjet směrem k různým budoucnostem.
Koneckonců, tabulku čokolády bychom nemuseli sníst (anebo si to alespoň říkáme – poté, co jsme ji už snědli). Můžeme se „svobodně“ rozhodnout – ale pouze pro budoucnost, nikoli pro minulost.
Odkud se bere tato asymetrie času?
Odpověď je opět stejná jako v předchozím případě: je to důsledek nerovnováhy světa, ve kterém žijeme. I naše rozhodnutí je nevratným krokem k rovnováze.
Svoboda volby je reálná, ale nyní se týká makroskopického popisu toho, co se děje, nikoli mikroskopického.
Je to makro-příběh, který se větví. To lze, protože s toutéž makro-minulostí jsou slučitelné různé makro-budoucnosti. A to je zase možné proto, že makro-minulost odpovídá mnoha různým mikrominulostem.
Jak ale už v 17. století objasnil Spinoza, je to náš způsob, jímž označit skutečnost, že nejsme schopni plně rekonstruovat, co se děje při rozhodování.
Neumíme předvídat, pro co se rozhodneme. Spinoza píše: „Lidé se domnívají, že jsou svobodni, protože si jsou vědomi svého chtění a svých pudů, ale ani ve snách nemyslí na příčiny, jež vyvolávají jejich touhu něco chtít a k něčemu zaměřovat svůj pud, protože jim nejsou známy.“ A znovu: „Lidé se mýlí, když si myslí, že jsou svobodní. Toto jejich mínění spočívá v tom, že jsou si vědomi jen svého konání, ale neznají příčiny, které je k němu determinují. Idea jejich svobody tedy záleží v tom, že neznají příčinu svého chování.“
Kupodivu jsou i tací, kterým tato skutečnost vadí. Myslím, že se mýlí.
tento text je úryvkem z knihy
Carlo Rovelli: Bílé díry. Uvnitř horizontu
Dokořán 2025
O knize na stránkách vydavatele
