Sciencemag.cz
Doporučujeme
Testosteron vylučují varlata coby poslední krok „hypotalamické/hypofyzární/testikulární“ osy. Působí na buňky celého těla (samozřejmě včetně neuronů). Když dojde na hormonální příčiny agrese, pro všechny je obvyklým podezřelým právě testosteron.
Korelace a kauzalita
Čím to je, že napříč zvířecí říší a ve všech lidských kulturách jsou za většinu agrese a násilí zodpovědní samci? Co když je to vina testosteronu a podobných hormonů, souhrnně označovaných jako „androgeny“ (není-li uvedeno jinak, používám tento termín zjednodušeně jako synonymum pro „testosteron“)? U takřka všech druhů živočichů mají samci více testosteronu než samice, u nichž vylučují malá množství androgenů nadledvinkové žlázy. Krom toho je samčí agresivita častější, je-li hladina testosteronu vyšší (v průběhu dospívání a během období páření u druhů, jež se páří po určitou část roku).
Testosteron a agresivita jsou tedy propojené. Mimoto nacházíme mimořádně vysoké množství testosteronových receptorů v amygdale, dále v mezistanici, jejímž prostřednictvím amygdala vysílá projekce do zbytku mozku (lůžkové jádro striae terminalis), a v jejích hlavních cílech (hypotalamus, centrální šeď středního mozku a frontální kůra). Údaje se nicméně zakládají pouze na korelacích. K tomu, abychom ukázali, že testosteron agresi způsobuje, by byl potřeba jak „odečítací“, tak „nahrazovací“ experiment. Odečítání (subtrakce) – vykastrujte samce. Klesla úroveň agresivity? Ano (i u lidí). Z toho vyplývá, že agresivitu způsobuje něco, co pochází z varlat. Je tím něčím testosteron? Nahrazení – podejte kastrovanému jedinci dodatečnou dávku testosteronu. Vrátí se agresivita na úroveň, na níž byla před kastrací? Ano (i u lidí).
Testosteron tudíž způsobuje agresivitu. Je čas se podívat, jak mylný tento závěr je.
První náznak komplikací přichází hned po kastraci, kdy průměrná úroveň agresivity u všech druhů klesá. Ale, a to je zásadní, neklesá na nulu. No, třeba kastrace nebyla dokonalá a kousek varlat jste vynechali. Anebo se možná vyloučilo dostatečné množství méně důležitých nadledvinkových androgenů, aby se agresivita udržela. Tak tomu však není – i když jsou testosteron a androgeny zcela mimo hru, trocha agresivity zůstane. Část samčí agresivity je tudíž na testosteronu nezávislá.
Tento fakt potvrzují kastrace některých sexuálních delikventů, což je v několika státech legální procedura.i Provádí se pomocí „chemické kastrace“ – podáním léků, které buď zabrání produkci testosteronu, nebo blokují testosteronové receptory. Kastrace snižuje sexuální nutkání u té skupiny sexuálních delikventů, kteří trpí intenzivními, obsesivními a patologickými potřebami, jinak ale míru recidivy nesnižuje. Jak stojí v jedné metaanalýze: „Nepřátelsky naladění násilníci a ti, které k páchání sexuálních zločinů motivuje moc či hněv, nejsou ochotní se léčit [antiandrogenními léky].“
Což vede k jednomu nesmírně poučnému tvrzení: čím více měl samec před kastrací zkušeností s tím, jak být agresivní, tím víc agresivity u něj následně přetrvává. Jinak řečeno, k tomu aby byl v budoucnu méně agresivní, není nutný ani tak testosteron, jako spíš sociální učení.
Přejděme k další otázce, která význam testosteronu snižuje: Co má individuální hladina testosteronu společného s agresivitou? Jestliže je hladina testosteronu vyšší u jednoho člověka než u jiného nebo je vyšší oproti předchozímu týdnu, roste pravděpodobnost, že tento člověk bude agresivní?
Zprvu se zdá, že odpověď bude znít ano, neboť výzkumy poukázaly na korelaci mezi individuálními rozdíly v hladině testosteronu a mírou agresivity. V typické studii by byla vyšší hladina testosteronu odhalena u těch mužských vězňů, kteří vykazují vyšší míru agresivity. Jenže agresivní chování sekreci testosteronu stimuluje. Není divu, že u agresivnějších jedinců je hladina vyšší. Takové studie nedokážou říct, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice.
Lepší tedy je se ptát, jestli rozdíly v hladině testosteronu mezi jedinci predikují, kdo bude agresivní. V případě ptáků, ryb, savců, a zejména primátů zní odpověď obecně vzato ne. Otázka se zkoumala ve velké míře u lidí, přičemž se zkoušela rozmanitá měřítka agresivity. Odpověď je jasná. Ocitujme rozhodující přehledový článek britského endokrinologa Johna Archera z roku 2006: „U dospělých existuje mezi hladinou testosteronu a agresivitou [lidí] slabý a nekonzistentní vztah a … podání testosteronu dobrovolníkům obvykle jejich agresivitu nezvýšilo.“ Mozek fluktuacím hladiny testosteronu v rámci normálního rozpětí nevěnuje pozornost.
(Pokud se hladina zvýší na „suprafyziologickou“ úroveň – tj. vyšší, než tělo běžně tvoří – je situace jiná. Týká se to atletů a kulturistů, již zneužívají vysoké dávky anabolických steroidů podobných testosteronu. V takovém případě riziko agresivity stoupá. Má to dva háčky: kdo si zvolí užívání těchto drog, není náhodné a uživatelé již zpravidla mají predispozice k agresivitě. Suprafyziologické hladiny androgenů generují úzkost či paranoiu, a zvýšení agresivity je tak možná jen druhotné.)
Agresivita proto obyčejně souvisí spíše se sociálním učením než s testosteronem a odlišné hladiny testosteronu obecně dovedou vysvětlit, proč jsou někteří jedinci agresivnější než druzí. Jak tedy testosteron ovlivňuje chování ve skutečnosti?
Nuance účinků testosteronu
Když se díváme na obličeje, jež vyjadřují silné emoce, máme sklon dělat mikrovýrazy, které je napodobují. Testosteron tyto empatické mimikry redukuje. Krom toho také způsobuje, že když se lidé dívají někomu do očí, jsou v rozpoznávání emocí, méně zdatní, a že neznámé tváře aktivují amygdalu více než ty dobře známé a zároveň jsou hodnoceny jako méně důvěryhodné.
Testosteron také zlepšuje sebevědomí a optimismus a zároveň snižuje strach a úzkost. To vysvětluje efekt „vítěze“ u laboratorních zvířat, u nichž vítězství v souboji zvyšuje ochotu účastnit se dalších podobných interakcí i úspěšnost v nich. Vyšší úspěch je patrně do jisté míry odrazem skutečnosti, že vítězství podporuje vylučování testosteronu, což zvětšuje přísun glukózy a rychlost metabolismu ve svalech a též způsobuje, že feromony zvířete páchnou hrozivěji. Vítězství navíc vede k růstu množství testosteronových receptorů v lůžkovém jádru striae terminalis (mezistanice, jejímž prostřednictvím amygdala komunikuje se zbytkem mozku) a zesiluje jeho citlivost na tento hormon. Hladinu testosteronu navyšuje úspěch ve všem od atletiky přes šachy po burzovní trh.
Sebevědomí a optimismus. Nuže, nesčetné množství motivačních knih nás vybízí, abychom byli sebevědomí a optimističtí. Jenže testosteron zapříčiňuje, že jsou lidé příliš sebevědomí a přespříliš optimističtí, což má nepříjemné důsledky. V jedné studii se mohly dvojice osob poradit předtím, než se v rámci úlohy individuálně rozhodly. Testosteron u jedinců vyvolal vyšší pravděpodobnost, že svůj názor budou pokládat za správný a informace, jež jim poskytl partner, budou ignorovat. Kvůli testosteronu jsou lidé namyšlení, egocentričtí a narcističtí.
Testosteron povzbuzuje impulzivnost a ochotu riskovat a má na svědomí, že lidé udělají snadnější věc, i když je hloupé ji udělat.vi Testosteron toho dosahuje tak omezováním aktivity prefrontálního kortexu, jeho funkčním spojením s amygdalou a intenzivnějším propojením amygdaly s talamem – zdrojem oné zkratky, jíž informace ze smyslů putují do amygdaly. Méně přesné vstupy, které přicházejí ve zlomku sekundy, tak mají větší vliv než frontální kůru s jejím „počkej a zamysli se.“
Být nebojácný, přehnaně sebevědomý a falešně optimistický je nepochybně příjemné. Není potom divu, že testosteron přináší potěšení. Potkani pracují (mačkají páčky), aby jim tělo zalil testosteron, a vykazují „podmíněnou preferenci pro místo“ – vracejí se do náhodného rohu klece, kde k vyplavení došlo. „Nevím proč, ale když tu stojím, cítím se dobře.“
Tento text je úryvkem z knihy
Robert M. Sapolsky
Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém
Dokořán 2025 (nové vydání)
O knize na stránkách vydavatele
