Sciencemag.cz
Doporučujeme
Převažující názor dnes klade původ indoevropských jazyků do oblasti na sever a severovýchod od Černého moře, dává je do souvislosti především s jámovou kulturou pozdního eneolitu. Nositelé této kultury byli částečně kočovníci žijící ve stepi, i když kde to bylo možné, provozovali i usedlé zemědělství. Expanze Indoevropanů do Evropy pak měla souviset především se šířením kultury se šňůrovou keramikou.
V minulosti byla ale rozšířená i jiná hypotéza, kladoucí původ indoevropských jazyků do Anatolie. Měli jimi hovořit už raní zemědělci někdy v době 7000 př. n. l. (PH: což hned vyvolává řadu námitek; šíření neolitu z Malé Asie do Evropy téměř jistě nebylo spojené s indoevropskými jazyky; navíc se zdá, že i v Malé Asii se Indoevropané objevili spíš později – Chetité byli nově příchozími na území, kde se mluvilo jinak.)
Mezinárodní tým lingvistů a genetiků pod vedením vědců z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku nyní ve studii publikované v Science přichází s dalším náhledem na věc, který obě tyto teorie kombinuje. Třeba ovšem říct, že se vychází čistě z lingvistických analýz, bez nějakého zakotvení v historii/archeologii.
S pomocí více než 80 odborníků na jazyky vědci vytvořili nový soubor dat základní slovní zásoby 161 indoevropských jazyků včetně historických. Původní data měla být také jednotným způsobem digitalizována/zakódována (zatímco podobné soubory používané v dřívějších studiích měly být v tomto ohledu dost nejednotné nebo jinak problematické). Pak byla aplikována fylogenetická analýza stromečků používaná hlavně v evoluční biologii (průvodní tisková zpráva uvádí, že konkrétně šlo ale o celkem novou analytickou metodu s bayesovským přístupem).
První autor studie Russell Gray uvádí, že získané výsledky jsou robustní a finální hypotéza („stromeček“) byla porovnávána s řadou alternativních fylogenetických modelů. Stáří indoevropské rodiny se odhaduje na přibližně 8 100 let, přičemž pět hlavních větví se oddělilo již před přibližně 7 000 lety.
Na počátku se indoevropskými jazyky nemluvilo ve stepi, ale někde na jih od Kavkazu, respektive na severu oblasti Úrodného půlměsíce (poznámka: kde vlastně dnes z indoevropských jazyků zbývá jen arménština). Jedna větev se pak dostala na sever do stepi, kde vznikla „sekundární domovina“ některých větví indoevropských jazyků, které se pak šířily dál na východ (nejvýchodnějším indoevropským jazykem je tocharština) a do Evropy (známým mechanismem, jámová a šňůrová kultura). Nicméně podle mapy by některé indoevropské jazyky v Evropě, řečtina a albánština (illyrština) měly mít původ přímo v Malé Asii (poznámka: což tedy obecně přijímáno dnes není).
Průvodní tisková zpráva se dále odkazuje i na to, že „nestepní“ původ anatolských indoevropských jazyků má podporovat rovněž analýza starověké DNA.
Paul Heggarty et al, Language trees with sampled ancestors support a hybrid model for the origin of Indo-European languages, Science (2023). DOI: 10.1126/science.abg0818. www.science.org/doi/10.1126/science.abg0818
Zdroj: Max Planck Society / Phys.org
Poznámka: Samo o sobě to, že jámová kultura je nějak výsledkem i části příchodu lidí z oblasti na jih od Kavkazu (nakonec nějak se sem muselo zemědělství dostat), se uvádí i jinde.
