Sciencemag.cz
Doporučujeme
Robert M. Sapolsky se v nedávno i česky vyšlé knize „Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy“ pustil do představy svobodné vůle. V principu s ním souhlasím, je to koncept, z něhož nic testovatelného nevyplývá. A není vůbec jasné, odkud by se svobodná vůle mohla brát.
Viz také: Polemika se svobodnou vůlí
Mimochodem: při četně Sapolského, už jeho předtím česky vyšlé knihy Chování, mě vždy začne bolet žaludek. Všudypřítomné moralizování, spojené s děsivými trivialitami (argumentace ve stylu: rakovina není zlo; přece jí může dostat někdo, kdo by jinak ubližoval jiným lidem; au) etc. Na rozdíl od Sapolského mám třeba v oblibě Konrada Lorenze. Atd. To je ale jen poznámka pod čarou.
Mnohem chytřeji podle mě popírá svobodnou vůli Sam Harris, přitom tvrdí víceméně totéž.
Viz také: Iluze svobodné vůle
A úplně nejlépe Matt Ridley, když svobodnou vůli označil prostě jako vnitřní determinismus: jdete ven buď proto, že na vás někdo míří pistolí, nebo proto, že tuto reakci vyvolala aktuální chemie vašeho mozku. To druhé jsme si zvykli označovat jaké svobodné jednání, je to automat fungující uvnitř nás samých.
Celé to ovšem má hned několik háčků. Vůbec mi teď nejde o to, že na svobodné vůli a odpovědnosti člověka za své jednání stojí třeba právo (to ať si řeší někde jiný). Potíž mi přijde spíš v tom, že popírám-li existenci svobodné vůle, poněkud tím shazuji i svou argumentaci. Proč to vůbec tvrdím? Prostě proto, že se mi tak sepnuly neurony a nemůžu si pomoct? OK, ale proč by pak toto sepnutí mělo nějak odrážet realitu? (Možná staromilsky bych si myslel, že věda studuje objektivní realitu.)
A teď pár analogií. Vzpomeňme si na úvahy o tom, zda žijeme v simulaci nebo jsme třeba Boltzmannovými mozky.
Skutečně nejsme Boltzmannovými mozky?
V simulaci není důvod, aby se okolní svět dal popsat vědou a jejími metodami. Jenomže simulační hypotéza i myšlenka Boltzmannových mozků byla odvozena právě takto, vyplývá z argumentace vědeckými metodami. Výsledek úvah tedy vlastně popírá logiku kroků, kterými jsme k němu došli.
A podobné je to i se souvislostí mezi vědou a svobodnou vůlí. Dojít pomocí vědy k správným výsledkům vyžaduje, abychom mohli svobodně vymýšlet hypotézy i navrhovat experimenty. V deterministickém (nebo náhodném apod.) světě neexistuje důvod, proč by se takto mělo dobrat poznání. Myslíte, protože nemůžete myslet jinak, taktéž se navrhují experimenty i vyhodnocují jejich výsledky – dle předem daného algoritmu. Proč by potom výsledek měl obsahovat nějaké „skutečná poznání“? Tudíž závěr toho všeho zpochybní samotnou použitou metodu.
Možná tedy nejjednodušší je nedělat ze svobodné vůle metafyzický princip. Pojem, dovedený do důsledků, je nejspíš nějak vnitřně vadný, podobně jako třeba pojem vědomí. Tvrdit příliš striktně, že nic takového neexistuje/nemůže existovat, ale zase povede k jinak vnitřně rozporným výsledkům. Nejjednodušší mi proto přijde omezit se na běžné použití pojmu „svobodná vůle“ a dál to nechat být. (Asi ve stylu: Když někdo lezl na Everest, lezl tam svobodně – ať už to znamená cokoliv; když z Everestu spadl, nepadal svobodně.)
Nicméně – není to zrovna excitující závěr, naopak poněkud nudný, to plně uznávám.
„Dojít pomocí vědy k správným výsledkům vyžaduje, abychom mohli svobodně vymýšlet hypotézy i navrhovat experimenty. V deterministickém (nebo náhodném apod.) světě neexistuje důvod, proč by se takto mělo dobrat poznání. “ Já si myslím, že determinismus vůbec nebrání tomu, aby systém generoval pravdivé (i nepravdivé) modely světa, a zcela automaticky favorizuje schémata, jejichž kognitivní výsledky odpovídají realitě.
Stejně tak si myslím, že Heisenbergův princip neurčitosti neříká, že částice „nemá“ přesnou polohu a hybnost. Říká pouze to, že my – jako pozorovatelé – nejsme schopni obě veličiny současně exaktně změřit, protože samotný akt měření narušuje systém. Kvantová neurčitost je tedy epistemická, ne ontologická: je to limit lidského pozorovatele, ne limit reality. Realita je zcela deterministická do mrtě prtě. Chápu že kdyby se to ujalo, právníci by z toho měli velké střevní potíže, ačkoli i oni jsou pouhým produktem determinismu 🙂
Vtip vzniká vytvořením kontextu a jeho náhlou změnou
Sapolsky uvádí svůj text do kontextu, že je zván jako soudní znalec, aby rozhodnul o osudu delikventa v zemi kde stále vykonávají trest smrti. Jeho znalectví se může rovnat rozsudku.
Na druhou stranu je si vědom společenské potřeby řešit delikvenci (ohrožující samu existenci společnosti). (Americké turistky z New Yorku mi opěvovaly „třikrát a dost“, že teprve od té doby co to běži se dá konečně v New Yourku dýchat.)
Sapolský považuje separaci delikventních za jediné dobré řešení, není jim pomoci. A jeho kniha je argumentací pro toto jeho přesvědčení, zároveň s určitým humanismem.
V kontextu toho, že jsem prožil čtyřicet let ve společenském systému v němž svobodná vůle byla něco téměř protistátního se ve mně vzpíná emoce svobodnou vůli uhájit. (Ale indoktrinován Robertem Wrightem, -že mluvené slovo vzniklo v přírodě ke lhaní- jsem k verbální argumentaci podezřívavý.)
Komentář k panu Wrunxovi:
Kvantová mechanika skutečně říká, že částice nemá v žádném okamžiku přesně definovanou polohu a hybnost, i to, že výsledky měření jsou nedeterministické. Je to dokázáno matematicky i experimentálně, a musel se s tím nakonec smířit i Einstein, který stejně jako Vy původně věřil, že realita je deterministická. Četné experimenty testující Bellův teorém ovšem prokázaly, že vesmír není lokálně kauzální, tzn. buď neplatí ani speciální teorie relativity a informace se může šířit nekonečnou rychlostí (což zatím všechna pozorování vylučují) nebo neplatí kauzalita, tzn. že každá událost má nějakou příčinu.
Neexistence determinismu teoreticky otevírá prostor pro svobodnou vůli, akorát pokud vím nikdo nenašel nějaké věrohodné propojení mezi nedeterministickým makrosvětem a rozhodováním se na úrovni živých organismů obecně, natož pak vědomého rozhodování člověka.
Děkuji za reakci, kterou jsem ani neočekával, jsem tím poctěn.
Není mým úmyslem ani cílem někomu vnucovat nějaký pohled na svět, jen se bavím a oceňuji Vaši vyváženou reakci. Mám jen pořád takový nejasný pocit, že Bell vůbec není nevyhnutelně o zahození obecné kauzality, ale právě o tom co píšete, že tři účastné parametry, které jsme si víceméně ne/dobrovolně vybrali, se všichni společně nesnesou. No a co jako; však „tyč do vody vnořená jeví se jak zlomená“ 😀 Jasně že už bruslím na jiném ledu, ale coby člověk nevládnoucí (a logicky ani nemohoucí vládnout) vhodnými vědeckými argumenty, když nebyly ještě objeveny, mi nic jiného než alegorie nezbývá. Takže bych jen vzpomněl dávný džinistický příběh anekantavada o tom jak skupina slepců natrefila na slona. Možná se urputně držíme právě toho chobotu 😀
Ať tak nebo onak… jakožto laik a osoba která má momentálně díky požitému moku trochu problém vyslovit pojem „nedeterminalistický“ bez přeřeknutí, Vás srdečně zdravím a přeji pohodový nový rok 🙂
„determinismus vůbec nebrání tomu, aby systém generoval pravdivé (i nepravdivé) modely světa, a zcela automaticky favorizuje schémata, jejichž kognitivní výsledky odpovídají realitě“
to je argument, s nimz bych souhlasil, tedy ze i „v deterministickem svete veda muze dojit ke spravnemu popisu reality vcetne neexistence svobodne vule“
Moje kočička Rozárka je zcela nepředvídatelná. Ale zcela jistě ji miluji.
Vysvětlete mi, zastánci toho, že vše je náhoda, proč je tolik psychopatů v nejvyšších funkcích. Trump, Putin, Kim, Pching, Maduro… To není náhoda.