Sciencemag.cz
Doporučujeme
Silur má sice daleko do velké globální katastrofy, ale obsahuje větší množství izotopových výkyvů než jiná období.
Vraťme se do poslední fáze kambrického vulkanismu, které se na okraji rozevírajícího se riftu přelilo až do ordoviku. Ordovik je dlouhé, 40 Ma let trvající období, vyplněné mnoha bouřlivými geologickými procesy. Během ordoviku dochází k tzv. „ordovické radiaci“, která je po „kambrické explozi“ druhou nejvýznamnější událostí starších prvohor. Pod pojmem radiace rozumíme vznik a šíření nových druhů. Mezinárodně se hovoří o velké ordovické biodiverzifikační události (GOBE), ale ponechme jednodušší, rovněž používaný výraz ordovická radiace.
Větší část českého ordoviku panovalo mírné nebo chladné klima. V barrandienu je vyvinut téměř úplný sled ordovickými vrstvami, mezi nimiž zcela převládají různé druhy břidlic s vložkami pískovců. Z hospodářského hlediska jsou důležitá ložiska sedimentárních železných rud. Vulkanická činnost byla s výjimkou nejmladších souvrství běžná. Na našem území není přechod kambria do ordoviku nikde vyvinut. Po krátkém vynoření vniklo na počátku ordoviku do pražské pánve od Úval úzkým zálivem končícím až u Holoubkova mělké, písčité moře. Tyto nejstarší sedimenty odrážejí místní topografii. Poblíž pobřeží a v místech, kde se zvedala pevnina, docházelo ke vzniku výplavových kuželů, které byly dál rozebírány mořským příbojem.
Ordovik představuje i na tak malé ploše, jako je pražská pánev, soubor různě hlubokých mořských prostředí, takže vývoj například na Berounsku je odlišný od oblasti mezi Prahou a Úvaly a také mívá jinou faunu. Jedno z nejzajímavějších a návštěvnicky nejvděčnějších míst leží na břehu Ejpovického jezera, což je zatopená jáma bývalého železnorudného dolu. V jeho severovýchodním cípu naleznete červeně zbarvené buližníkové skalisko nazývané Ejpovické útesy. Původně na něm byly přirostlé stromatolity a mechovkám podobné organismy Berenicea, které svědčily o tom, že vystupující buližníkové skalisko bylo mořským útesem. Někdy se o tomto místu hovoří jako o nejstarším na místě zachovalém mořském pobřeží světa, ale buďme skromnější. V každém případě je podobných míst na světě jen málo.
S podobnou situací se setkáme ještě ve svrchní křídě, kdy buližníkové a na Kutnohorsku rulové kamýky (skalnatá návrší) rovněž vytvářely systém ostrovů a ostrůvků pohlcovaných mořem. Je pravděpodobné, že některé z křídových ostrovů byly o skoro 400 Ma dřív ordovickými ostrovy. Ordovické železné rudy vznikaly jednak jako mořem promývané splachy rudých zvětralin z vulkanických těles na pobřeží, jednak při podmořských lávových výlevech. Činností bakterií dorůstaly jako drobná, oválná zrníčka o průměru kolem 2–3 mm se zřetelnou slupičkovitou strukturou. Říká se jim oolitické železné rudy. Byly těženy na desítkách míst a jsou hlavním zdrojem rudy pro železné pícky, které zde žhnuly již za Keltů a pak od raného středověku téměř nepřetržitě dalších tisíc let.
Ordovik je dlouhý a neklidný, takže několikrát pozorujeme poměrně rychlé prohlubování dílčích pánví, v jejichž středu se usazují měkké, černé břidlice s šupinkami slídy na vrstevních ploškách. Blíž pobřeží však sedimentovaly lavice pískovců, ze kterých dalším zpevněním vznikaly pruhy křemenců, jež vytvářejí skalky a suťová pole v Hřebenech, na Bílé skále v Libni, na Babce u Řevnic, Radči a dalších místech. Různá odolnost ordovických hornin odnášených řekou vymodelovala pražskou kotlinu, ve které tvrdší, zejména letenské vrstvy budují návrší a nejměkčí břidlice si ke svému toku vybrala Vltava. Rovněž nejstrmější vrch vnitřní Prahy – Vítkov – je tvořen křemenci a stojí na nich i část budovy Národního muzea
.
Teprve na konci ordoviku dochází v souvislosti s pozdně ordovickým zaledněním a dalšími drastickými změnami prostředí k proměně sedimentárního prostředí a druhému největšímu vymírání v dějinách planety. Jeden celý, obrovský svět vznikl ve středním ordoviku a zanikl na jeho konci. Počátky ordovické radiace jsou rozptýleny na mnoha lokalitách, ale konec ordovického světa se dá pozorovat v lomu Kosov nad Královým Dvorem. Toto příjemné místo je pomníkem jedné z největších globálních katastrof všech dob.
Silur a devon
Zkráceně řečeno, v siluru a devonu se ještě stále nalézáme na břehu poměrně mělkého moře. Na rozdíl od ordoviku se mnohem víc začínají uplatňovat vápence. Ordovik patří mírnému, spíš chladnějšímu pásmu, silur subtropům a devon tropům. Je to dáno pohybem Českého masivu od hlubokého jihu k rovníku a dále na sever. Tento pohyb pro barrandien skončí nárazem na Baltiku, uzavřením devonského moře a počátkem variského vrásnění. Silur a devon si jsou tak podobné, že by mohly být vnímány jako jedna epocha, ale svět mladšího paleozoika je po devonském vymírání a následující variské srážce dramaticky odlišný. Hlavním evolučním milníkem této doby je ozelenění Země, tedy počátek výstupu rostlin na souš.
Začátek siluru je určen koncem ordoviku, a tedy jedním z největších vymírání v dějinách Země před 444 Ma. Při detailním výzkumu hraničního intervalu se ukazuje celá kaskáda rychlých, ale postupných změn ve složení fauny, které jsou rovněž doprovázeny izotopovými výkyvy kyslíku a uhlíku. V ordoviku a později v siluru nemáme až na menší výjimky důkazy existence velkých horských pásem. Předpokládáme proto, že pevnina jako celek byla poměrně plochá a nízká s velice širokým šelfem, který byl tu a tam jako v pražské pánvi rozbit hlubšími příkopy. Pro tento typ pobřeží jsou typické četné ostrůvky s velkým množstvím rozmanitých stanovišť. Na druhou stranu jsou mělká moře citlivá na kolísání mořské hladiny a změny proudění.
Silurské podnebí bylo teplé a poměrně stabilní. Polární čepičky, které se zřejmě tvořily opakovaně (podle sedimentologických studií nejméně patnáctkrát), měly malý objem a jejich tání nezpůsobovalo větší kolísání mořské hladiny. Polární ledovec měl nejmenší rozsah ve středním siluru, ale pak se opět mírně ochlazovalo. Devon však byl až na svůj závěr velice teplý. Teplé klima a velká plocha oceánu znamenají, že se odpařuje víc vody. Na odpar vody je zapotřebí velkého množství energie, ale ta se opět uvolňuje při kondenzaci vodní páry.
V siluru i devonu proto musíme alespoň v některých, zejména pobřežních pásmech očekávat intenzivní hurikánovou sezónu s většími bouřemi, než jaké známe z dnešního Mexického zálivu. Dokladem těchto katastrofických, ale lokálních událostí jsou přemístěné bloky vápenců o váze mnoha tun či polohy drcených mušlí, kterým se říká coquina. U nás je můžeme vidět v pískovcovém lomu u Červených Peček, kde ale jsou křídového stáří. Prostředí mělkého, poměrně teplého křídového moře, široký šelf a blízkost pevniny však do určité míry odpovídá silurskému prostředí.
Silur má sice daleko do velké globální katastrofy, ale obsahuje větší množství izotopových výkyvů než jiná období staršího paleozoika. Rychlé změny prostředí – obvykle se hovoří o třech větších událostech známých jako Irekiven, Mulde a Lau – nejvíc ze všeho zasahovaly ramenonožce, korály a trilobity. Ale na druhou stranu se objevovaly první pravé ryby – akantodi a mohutní eurypteridi přezdívaní mořští škorpioni. Vzácně je nalézáme i v našich vrstvách například na zapomenuté a opuštěné Staňkovce mezi Radotínem a Kosoří či v Žákově lomu u Velké Chuchle. Korálové útesy pokrývaly menší plochy a v některých obdobích zcela vymizely. Život byl bohatý, proměnlivý a vázán na patchwork různých prostředí.
úryvek z knihy
Václav Cílek: Střední Čechy
Dokořán 2025
O knize na stránkách vydavatele
