Sciencemag.cz
Doporučujeme
Centrální Eurasie byla známá již od starověku komunitami, kde se chovali koně, a pozemní Stepní cesta přes severní stepi centrální Eurasie byla používána dlouho před Hedvábnou cestou. Archeologická místa, jako je pohřebiště v Berelu ve východním Kazachstánu, potvrdila, že nomádští Arimaspové zmiňovaní v antických pramenech nebyli pouze chovateli koní pro obchod, ale také velkými řemeslníky, kteří byli schopni šířit vynikající umělecká díla podél Hedvábné cesty.
Od 2. tisíciletí před naším letopočtem byl do Číny dovážen nefrit a jadeit z dolů v oblasti Jarkandu a Chotanu. Tyto doly nebyly příliš daleko od dolů na lapis lazuli a spinel v Badachšánu, a ačkoli oddělené impozantními horami Pamíru, cesty přes ně se zřejmě používaly od velmi raných dob.
Ve starověkém Egyptě byly nalezeny zbytky pravděpodobně čínského hedvábí z roku 1070 před n. l. Klíčovou roli ve faktickém fungování obchodu na Hedvábné cestě hrála města Velké oázy ve střední Asii. 3 Původní zdroj se zdá být dostatečně spolehlivý, avšak hedvábí se velmi rychle znehodnocuje, proto nelze ověřit, zda se jedná o kultivované hedvábí (které téměř jistě pocházelo z Číny) nebo druh divokého hedvábí, které mohlo pocházet ze Středomoří nebo ze Středního východu.
Po navázání kontaktů mezi vlastní Čínou a územími kočovníků na západních hranicích Číny v 8. století před n. l. bylo ze střední Asie uvedeno zlato a čínští řezbáři nefritu začali vyrábět napodobeniny vzorů ze stepí a přijímali zvířecí umění stepí ve skytském stylu (vyobrazení zvířat zachycených v boji). Tento styl se odráží zvláště v obdélníkových plaketách vyrobených ze zlata a bronzu s jinými verzemi v nefritu a steatitu. V hrobě šlechtice poblíž Stuttgartu v Německu, datovaném do 6. století před n. l., byly nalezeny nejen řecké bronzy, ale také čínské hedvábí.
Podobné umělecké předměty v podobě zvířat a zápasnické motivy na plaketách byly nalezeny v místech skytských hrobů táhnoucích se od oblasti Černého moře až k archeologickým nalezištím z doby Válčících států ve Vnitřním Mongolsku (A-lu-čchaj-teng Ālǔcháidēng) a v provincii Šen-si (Kche-šeng-čuang Kèshěngzhuāng) v Číně.
Lazuritová a nefritová cesta
Obchodní styky obyvatel střední Asie s okolními oblastmi se datují již zhruba do 3. až 2. tisíciletí před n. l. Impulsem k jejich rozvoji bylo v mnohém objevení zásob drahých kamenů, zejména lazuritu (lapis lazuli) v horách Badachšánu a nefritu na horním toku řeky Jarkand. Písemné a archeologické prameny dosvědčují existenci obchodní cesty („lazuritová cesta“), po níž se badachšánský lazurit, kámen vysoce ceněný na starověkém Předním východě, dopravoval do Íránu, Mezopotámie a dále do Sýrie, Egypta a Anatolie. V období Válčících států (475–221 před n. l.) pronikl i do severní Číny. Široce se používal rovněž při výzdobě buddhistických jeskyní ve Východním Turkestánu.
Vedle „lazuritové cesty“ existovala ve starověku i „nefritová cesta“, která spojovala oblasti Chotanu a Jarkandu se severní Čínou. Nefritové výrobky mají na území Číny dlouhou historii. Jak dosvědčují materiály expedic Aurela Stei-na, Paula Pelliota a švédského archeologa Folka Bergmana (1902–1946), míst-ní obyvatelstvo si osvojilo zhotovování nefritových výrobků již v době gobiské neolitické kultury – nacházejí se již v neolitických komplexech z doby před 7 000 lety. Dosud není jednoznačně potvrzeno, zda jejich zdrojem byl jihosibiřský ne-frit nebo nefrit dovážený ze Západu. Jsou známa ložiska i z vlastní Číny, zejména provincie Liao-ning v severovýchodní Číně, v nalezištích kultury Sing-lung- -wa (asi 6200–5400 před n. l.). Je pravděpodobné, že již ve 2. tisíciletí před n. l. existoval řetěz na sebe navazujících obchodních cest, po nichž nefrit putoval na Východ.
Nelze s jistotou určit, od kdy se v Číně začal objevovat chotanský nefrit. Zdá se, že se do Číny začal vyvážet ve větším množství již během 1. tisíciletí před n. l., nejpozději na počátku dynastie Chan. Nálezy nefritových výrobků čouského a raně chanského období (10. století před n. l. – 1. století n. l.) objemem značně převyšují
nálezy pozdějších období.14 Dá se to částečně vysvětlit západním původem čouských kmenů, které zřejmě nadále udržovaly jisté kontakty s obyvatelstvem Východního Turkestánu.
O importu chotanského nefritu v předchanské době se zmiňoval ve 123. kapitole Historikových zápisů (Š’ ťi) již chanský historik S’-ma Čchien (Sīmǎ Qiān, asi 145/135 – asi 86 před n. l.). V petici kancléře Li S’a (Lǐ Sī, asi 280–208 před n. l.) čchinskému vládci Jing Čengovi (pozdější Čchin Š’-chuang-ti) v roce 237 před n. l. je mimo jiné zmiňován i nefrit dovážený z pohoří Kchun-lun. Protože Čchinové, stejně jako Čouové, přišli ze západu (z území dnešních provincií Šan-si a Kan-su), je pravděpodobné, že udržovali styky se státy na území Východního Turkestánu a dováželi chotanský nefrit.
O chotanském nefritu jsou časté zmínky v pramenech chanské doby. Například při popisu států na území Východního Turkestánu je v kapitole 96 Dějin [Raných] Chanů u státu Jü-tchien (pozdější Chotan) údaj, že má „bohatství nefritu“. Ze stejné kapitoly se dovídáme, že nefrit v té době produkovala i další místa, jako C’-che (v okolí dnešního Karghalyku) a Suo-ťü15 (v blízkosti dnešního Jarkandu). Slavný vyslanec chanského císaře Wu-tiho do zemí Východního Turkestánu Čang Čchien (v letech 130 až 115 před n. l.) podal zprávu rovněž o dobývání nefritu a jeho exportu do Číny. Z jeho podání vyplývá, že obchod s nefritem existoval již dlouho před jeho příjezdem.
V chanské době se nefrit cenil tak, že se z něj vyráběl při pohřbu místních vládců posmrtný oděv, připomínající plátkové brnění. Podle mineralogické analýzy nejznámějšího z těchto „brnění“, nalezeného roku 1968 v hrobce Liou Šenga (Liú Shèng, též Liú Shēng, † 113 před n. l.), prince Ťinga z Čung-šanu, v Man–čchengu v provincii Che-pej, byl použitý nefrit rovněž chotanské provenience.
Nefrit putoval z Chotanu do Číny i v následujících stoletích. Zprávy z tchangské doby se zmiňují o těžbě bílého a zeleného nefritu v Chotanu. Nefrit se často objevoval v darech ujgurských vládců tchangským panovníkům. Turkický název pro nefrit kaš se dosud objevuje například v ujgurských jménech řek Karakaš („Řeka černého nefritu“) a Jurungkaš („Řeka bílého nefritu“), dvou řek protékajících oblastí Chotanu. Podobně je i součástí jména města Kašgar a stejnojmenné řeky.
Západní poledníková cesta a další transkontinentální spoje
Archeologické nálezy posledních dvou desetiletí umožnily odhalit dříve neznámý systém spojů, procházejících střední Asií a hrajících významnou úlohu ve druhé polovině 1. tisíciletí před n. l. Jedním z nejvýznamnějších transkontinentálních spojů byla „západní poledníková cesta“, spojující střední Asii a jižní Sibiř s jihozápadními oblastmi dnešní Číny, severní Barmou a severním Vietnamem. Tato cesta procházela přes náhorní plošinu Ordos a hornatiny provincií Kan-su a Šen-si a dále přes stepi Sung-pchanu k horním tokům řek Min-ťiang a Ta-tu-che v dnešní provincii S’-čchuan. Podél jejich toku pokračovala do Jün-nanu a dále do Barmy nebo provincie Kuej-čou na jihu Číny. Tato cesta o délce několika tisíc kilometrů procházela zejména po stepní náhorní rovině, což značně ulehčovalo pohyb.
Svědectví starověkých čínských textů i archeologické nálezy dokazují, že ve druhé polovině 1. tisíciletí před n. l. po „západní poledníkové cestě“ procházela značná migrace obyvatelstva i aktivní obchod. Jeho jižními kontrahenty byli kupci ze Šen-tu (Shēndú, čtení též Yuāndú, Indie) a Šu (Shǔ Guó, historická oblast a stejnojmenný starověký stát na území dnešního S’-čchuanu), severními účastníky baktrijští obchodníci. Po „západní poledníkové cestě“ procházela aktivní migrace v obou směrech, převládající však byl směr ze severu na jih. Tato cesta byla známa již starověkým Číňanům, kteří ji nazývali „cestou Čchiangů“ podle skupiny nečínských kmenů, žijících na jihozápadě Kansuského koridoru. „Poté, co tam [v Ta-sia, tj. Baktrii] zůstal [Čang Čchien] přes jeden rok, vrátil se zpět podél pohoří Nan-šan, jelikož si přál jít zpátky cestou Čchiangů.“
Nejranější svědectví písemných památek o migraci středoasijských kmenů po této cestě se vztahují k první polovině 4. století před n. l. v souvislosti s migrací kmenů Jüe-č’. Ze severu tak pronikaly daleko na jih výrobky zhotovené ve skythsko-sibiřském „zvířecím stylu“. Velké množství podobných výrobků bylo objeveno na území jihočínského státu Čchu (asi 1030–223 před n. l.). Sošky ve „zvířecím stylu“ a zbraně sibiřského typu byly nalezeny dokonce až v provincii Jün-nan (kultura státu Tien, Diān Guó, 278–115 před n. l.).
Existenci obchodních kontaktů po „západní poledníkové cestě“ potvrzují nálezy hedvábných látek ze státu Čchu na jižní Sibiři (archeologická lokalita Pazyryk ( Пазырыкская культура, asi 6.–3. století před n. l.) a čchuských bronzových zrcadel na jižní Sibiři a ve východním Kazachstánu. Doklady čilého obchodu po obchodní cestě mezi Šen-tu, oblastmi Šu a Čchiung (Qióng) v jihozápadní Číně a střední Asii přinášejí i Čang Čchienovy zprávy.
Současně se „západní poledníkovou cestou“ fungovala „stepní cesta“, spojující pobřeží Černého a Azovského moře se střední Asií. První zprávy o směru této cesty a národech žijících podél ní obsahovala epická báseň Píseň o Arimaspech pololegendárního řeckého básníka Aristéa Prokonnéského (asi 7. nebo 6. století před n. l.). Aristéas se dostal až k Issédonům na Urale a k jiným severním národům, včetně Skythů. Protože jeho zprávy se zdály současníkům velmi fantastické, vytvořila se kolem jeho postavy záhy legenda, která z něj vytvořila mága a zasvěcence Apollónova. Sama jeho cesta i spis z ní vzniklý však nejsou bez historického podkladu – mnoho sám uviděl, mnoho asi čerpal ze zpráv domácích plavců a karavan, které směšovaly své zprávy o severu a dalekém východě.
Tento text je úryvkem z knihy
Vladimír Liščák: Putování po Hedvábné cestě. Cesta staletími mezi Čínou a Evropou
Academia 2023
O knize na stránkách vydavatele
