Sciencemag.cz
Doporučujeme
Záhada dávno objasněná, až na to, že každý ji vysvětluje trochu jinak. Olbersův paradox zní: V nekonečném vesmíru by každým směrem od nás měla být nějaká hvězda, její záření by mělo postupně ohřát a rozzářit i eventuální „blokující“ hmotu. Proč potom na obloze vidíme jednotlivé hvězdy, proč je v noci celkově tma?
Někdy se v této situaci cituje Poeův esej Eureka („geniální intuice básníka“), kde autor tvrdí, že většina hvězd je prostě příliš daleko. To ale není odpověď – pokud by byl k dispozici nekonečný čas.
Jiné vysvětlení se odvolává na rozpínání vesmíru, hvězdy se od nás vzdalují. I tento výklad ale nějak kulhá. I když se vesmír rozpíná, světlo od vzdalujících se hvězd se k nám šíří stále rychlostí světla (pouze s Dopplerovým posunem) – alespoň pokud rozpínání není vyšší než rychlost světla.
Lze argumentovat: Vůbec nejde o rozpínání vesmíru, ale o to, že vesmír existuje konečný čas. Kdyby vesmír náhle před 13,5 miliardami let povstal z nicoty jako statický, obloha by také nezářila. Jim Al-Khalili paradox přitom ještě obrací – cožpak právě empirický fakt, že celé nebe nezáří, neměl už dávno přivést fyziky a astronomy k poznání, že vesmír má počátek? To je chytrý argument.
Jak se dále ukazuje, velký třesk nám ovšem všechno spíš komplikuje. Vše bylo tehdy, „na počátku času“, velmi blízko, takže z každého bodu k nám nějaké záření opravdu směřovalo. Kvůli rozpínání ale došlo k posunu k vyšším vlnovým délkám, do mikrovlnné oblasti – zůstalo všeprostupující reliktní záření (záření pozadí).
Odpověď na Olbersův paradox může tedy znít i tak, že celá obloha ve skutečnosti září, jen ne ve viditelném spektru.
Zdroj: Jim Al-Khalili: Paradox, Leda/Rozmluvy, 2014
Wkipiedia
a další
