Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nyní tedy učiníme prvý krok k tomu, abychom pochopili rozdíl mezi společnostmi, které se pomalu rozkládají, a těmi, které rychle kolabují. Příklady společností prvého typu jsou byzantská a osmanská říše. Obě postupně ztrácely moc a území ve prospěch svých konkurentů. Během tohoto procesu nedošlo k žádnému kolapsu – k žádné náhlé ztrátě složitosti – protože reakcí na každou slabost těchto říší byla expanze jejich sousedů. A zde se dostáváme k jednomu ze základních principů kolapsu (a poslední části jeho definice). Kolaps nastává a může nastat jen v mocenském vakuu. Kolaps je možný jenom tam, kde neexistuje konkurent dostatečně silný na to, aby vyplnil mocenské vakuum vzniklé dezintegrací. Kde takovýto konkurent existuje, nemůže dojít ke kolapsu, neboť konkurent se územně rozšíří a ujme se správy obyvatelstva, jež zůstalo bez vedení. Kolaps není totéž co změna režimu. Tam, kde na sebe navzájem působí rovnocenné státní útvary, postihne kolaps všechny stejně, když a pokud k němu dojde, avšak pouze za předpokladu, že nikde vně tohoto uskupení není konkurent dostatečně silný na to, aby je všechny pohltil.
A to je tedy důvod, proč se všechna mayská a mykénská centra zhroutila současně. Těchto státních útvarů se nezmocnili po pohádkové sérii nepravděpodobných vítězství žádní záhadní vetřelci. Jelikož byly mayské a mykénské malé státy propojeny spirálou vzájemné konkurence, každý z nich musel stále více investovat do vojenské síly a organizační složitosti. A když mezní výnos těchto investic začal klesat, neměl žádný státní útvar možnost spirálu jednoduše opustit, neboť by ho okamžitě pohltil některý z jeho sousedů. Zhroucení takovýchto uskupení rovnocenných státních útvarů musí nastat současně, neboť současně také všechny dospějí do bodu ekonomického vyčerpání. Protože v obou případech nebyla (v horských oblastech Mezoameriky nebo ve východním Středomoří) dostatečně blízko žádná mocnost, která by byla dost silná, aby mohla tohoto vyčerpání využít, probíhal kolaps bez vměšování z vnějšku a trval staletí. (Pozdní řecké státy byly naopak konfrontovány svými mocnými sousedy, kteří využili mocenského vakua, takže neměly možnost zkolabovat.)
A to je také konečný důvod, proč – jak jsme se zmínili v kapitole 5 – východořímská říše nemohla zkolabovat tak jako západořímská. Rozpad byzantského státu měl jednouše za následek expanzi jeho konkurenta – Sásánovské říše (po celé dějiny totiž slabost Byzance vedla k expanzi některého z jejích rivalů). Ve východním Středomoří tedy neexistovala možnost takového poklesu složitosti, jenž by byl souměřitelný s tím, co se odehrálo v mocenském vakuu západní Evropy v 5. století n. l.
Výskyt klesajících mezních výnosů tedy vždycky nevede ke kolapsu: k němu dojde jen v mocenském vakuu. V jiných případech budou klesající mezní výnosy spíše zdrojem politické a vojenské slabosti, což bude mít za následek pomalou dezintegraci a/nebo změnu režimu. Tento proces ilustrují Lewisovy (1958) postřehy k pádu osmanské říše a pojednání R. McC. Adamse (1978, 1981) o vystřídání sásánovského režimu v Persii režimem islámským. Toynbeeho pojednání o úloze římsko-bulharské války (977–1019 n. l.) při porážce Byzance v bitvě u Mazinkertu (1071) (viz kapitola 3 této publikace) jasně ukazuje, že Byzanc dobyla Bulharsko za velmi vysokou cenu, s malým ziskem a že to vedlo k oslabení byzantského státu.
tento text je úryvkem z knihy:
Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností
Nové vydání Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
