Sciencemag.cz
Doporučujeme
Určující posedlostí Římanů byla hierarchie. Všichni měli být oficiálně posuzováni na základě postupně klesajícího měřítka hodnosti. Status občana byl nastavený s urputnou precizností. Jmění, rod a zásluhy společně stanovovaly, kde přesně v nesnadném třídním systému republiky si každý jednotlivý Říman stojí. Status se zběsile střežil dokonce i na vrcholu společnosti. Nejvýše postavení občané měli všichni svůj vlastní exkluzivní řád: senát. Po jeho členech se požadovalo, aby kromě bohatství a společenské reputace disponovali i minulostí, která by byla naplněná službou na postech římských úředníků, jež by je dostatečně opravňovala stát se arbitry osudu Říma. Jejich rozpravy byly natolik citlivé a natolik vlivné, že „o nich po mnoho staletí žádný senátor na veřejnosti ani nemukl“.
Pokud tedy státník nedokázal zařídit, aby byl jeho hlas během rozprav senátorů vyslyšen, mohl být zrovna tak němý. A přesto právo senátorů rozmlouvat se svými druhy nebylo dané. Ti, kdo se při debatách ozývali jako první, vždy patřili mezi muže, jimž rodokmen, morální pověst a služba státu získaly ten největší věhlas. Římané tuto vlastnost nazývali auctoritas – a když republika
dosadila na první místo seznamu svých občanů Scipia, dodávala tím oporu úžasné váze jeho autority. Jak se všichni jednomyslně shodli, pokořitel Kartága „si dobyl jako jediný … mimořádné slávy“. Bralo se na vědomí, že Scipio Afrikanus nemá protivníka dokonce ani v řadách nejúspěšnějších lidí v Římě. Byl to princeps senatus, „první muž senátu“.
V jeho prvenství však číhalo nebezpečí. Stín, který Scipio vrhal na své spoluobčany, nemohl než vzbuzovat roztrpčení. Hlavní zásada republiky zůstávala táž jako vždy předtím: Řím nemá mít žádného svrchovaného vládce. Už jen samotný zjev voleného římského úředníka připomínal římskému lidu svody a nebezpečí monarchie. Purpur, který lemoval okraj jeho tógy, byl původně barvou značící královskou hodnost. „Liktoři“ – tělesní strážci, jejichž povinností bylo proklestit úředníkovi cestu skrze davy jeho spoluobčanů – kdysi podobným způsobem doprovázeli Tarkvinia Zpupného. Pruty a sekera, které každý liktor nesl přes rameno – fasces – symbolizovaly pravomoc až děsivě královského rozsahu: právo udílet jak tělesný, tak nejvyšší trest.
Takto velká moc představovala cosi ohromného a zároveň zrádného. Ve svobodné republice bylo nepřípustné, aby se někdo těšil z důvěry, která by mu umožňovala takovouto mocí vládnout, aniž by se na něj zároveň nevztahovala ta nejkrajnější bezpečnostní opatření. Právě proto byla po pádu monarchie moc vyhoštěného krále přidělena nikoli jedinému volenému úředníkovi, nýbrž dvěma: konzulům. Nádhera konzulství a nehynoucí sláva, kterou tento úřad přinášel těm, kdo jej získali, vyžadovaly, aby byly podobně jako silné víno nejprve rozředěny.
Nejenomže se dalo spolehnout na to, že na sebe budou konzulové vzájemně pozorně dohlížet, ale jejich funkční období trvalo jeden jediný rok. Avšak lesk prestiže, z níž se Scipio radoval, se těmto omezením vzpíral. Ve srovnání s ním bledli i ti nejvyšší z volených úředníků římské republiky. Senátem se tudíž začalo rozléhat brblání proti „princeptovi“. Pravda byla taková, že v Římě se na osobní kouzlo odjakživa nahlíželo s hlubokým podezřením. Vrásky kolem očí a tvrdé způsoby, to od svých státníků Římané čekali. Samotné označení „senátor“ pocházelo z latinského označení pro starého muže. Meteor Scipionovy kariéry nicméně plápolal už od skandálně mladického věku. Vedením boje proti Kartagincům v Hispánii byl Scipio pověřen v pouhých šestadvaceti letech. Na post konzula se poprvé dostal o krátkých pět let později. Dokonce i k jeho povýšení do hodnosti zvané princeps senatus došlo v době, kdy ostatní senátoři hluboko pod ním, na úpatí úspěchu, teprve usilovali o nižší úřednické posty. Ukout si z dobyvatelství oslnivou životní dráhu dřív, než člověku narostl podbradek, bylo samozřejmě přesně totéž, čeho s velkým halasem dosáhl Alexandr Veliký.
Tato podobnost senátory příliš netěšila. Alexandr byl koneckonců cizinec – a král. Navzdory věhlasu, který si vysloužil božským rozsahem svých ambicí, spoustu senátorů znepokojovalo, že sebepropagaci takto problematické osoby napodobuje někdo z jejich vlastních řad. Tvrdilo se, že Scipionova matka otěhotněla po styku s hadem, že její syn dosáhl v Hispánii vítězství díky vhodně načasovanému zásahu boha, že stačí, aby pozdě v noci přešel přes Forum, a psi přestanou štěkat.
Sice byl princeps, ale podobné povídačky dokládaly, že se těší postavení, které nemělo obdoby.
A tudíž se to nedalo tolerovat. Když se Scipio roku 187 př. n. l. vrátil z východního tažení, nepřátelé na něj již čekali. Byl obviněn ze zpronevěry. Před zraky shromážděného senátu roztrhal své účetní knihy a rozhořčeně žalujícím připomněl, jaké poklady Římu vydobyl. Nebylo to k ničemu. Než aby princeps riskoval potupu, jež plynula z usvědčení, raději se nadobro stáhl do svého venkovského sídla. Zde v roce 183 př. n. l. zemřel jako zlomený muž. Byl tím brutálně doložen základní princip politického života v Římské republice: „Žádný jednotlivý občan nemůže vynikat tak vysoko, aby nemohl být pohnán k odpovědnosti podle zákonů.“ Při posledním zúčtování se mu nedokázal
postavit dokonce ani takový velikán jako Scipio Afrikanus.
Římané se sice zrodili z vlků, ale zdálo se, že budoucnost jejich republiky a jejích svobod je v bezpečí.
Anebo ne?
Tento text je úryvkem z knihy
Tom Holland: Dynastie – vzestup a pád Caesarova rodu
Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
