Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zdálo by se, že jde o dvě na sobě nezávislé vlastnosti, vždyť inteligence a vůle se v některých metafyzických koncepcích stavějí málem proti sobě. Nicméně ukazuje se, že chytří dokáží mj. také lépe odkládat potěšení.
U lidských dětí se jako měřítko sebeovládání používá zejména tzv. bonbonový test, kdy dítě může získat buď jeden pamlsek okamžitě, nebo dva pamlsky později. Přitom platí, že děti vybírající druhou možnost bývají úspěšnější také v testech obecné inteligence (může souviset i s tím, že jsou ochotnější je vyplňovat, koncentrovat se apod.).
Michael J. Beran a William D. Hopkins z Georgia State University nyní v Current Biology publikovali výsledky podobného experimentu u šimpanzů. Kromě klasické první volby (hned vs. více později) se při testu také měřilo, s jakou úspěšností šimpanzi dokázali ve svém rozhodnutí vytrvat a odolat při pohledu na pamlsek pokušení shrábnout okamžitý zisk. Šimpanzi současně absolvovali i testy obecné inteligence, založené zejména na schopnosti chápat gesta. Úspěšnost zde pozitivně korelovala jak s volbou pozdější vyšší odměny, tak i schopností se dále přemáhat a nevzít si menší pamlsek.
Předpokládáme-li, že ve všech případech inteligence stačí na to, aby dítě či šimpanz pochopili podstatu hry, podobné spojení se nezdá být samozřejmé. U člověka a šimpanze může mít společný evoluční původ, jak by pak byl příslušný vztah starý? Jak by takové srovnávání jedinců dopadlo u jiných savců nebo u druhů z jiných skupin? Platilo by to v rámci jednoho druhu nebo by se takto daly nějak srovnávat i druhy navzájem? Možná dokonce evoluce inteligence (alespoň u primátů apod.) nějak probíhala v souvislosti se schopností odkládat uspokojení? (Smysl to celé ale asi má jen tam, kde se testovaný subjekt vůbec dokáže „zamyslet/rozhodovat“, asi ne u žraloka s krvácející rybou. U psa, který nedokáže odolat pokušení běžet za zvěří, byť se mu to vzhledem k pozdějšímu třestu nevyplatí, také řekneme, že je neposlušný, nikoliv hloupý.)
Zdroj: Phys.org
