Sciencemag.cz
Doporučujeme
Stonehenge ukazuje, že jeho stavitelé měli zájem o pohyb Slunce po obloze. Pozice jednotlivých prvků mají vztah k východu Slunce za letního slunovratu a západu za zimního. Ve evropských společnostech pozdní doby kamenné (konečnou podobu Stonehenge získalo nejspíš na samém konci eneolitu v éře kultury zvoncových pohárů) to není nic ojedinělého, zimní slunovrat se např. pojil s představami o posmrtném životě atd.
Tím ale není řečené, že by monument byl nějakým „obřím kalendářem“, což je přesto teorie, která byla také už opakovaně navržena. V časopisu Antiquity byla nyní publikována studie, která monument přímo spojuje s kalendářem o 365 dnech, kdy rok je rozdělen na 12 měsíců po 30 dnech, plus 5 tzv. epagomenálních dnů (ve staroegyptském kalendáři speciální dny mezi starým a novým rokem, nepatří ani do jednoho), přičemž každé čtyři roky se přidává 1 den přestupný. Tento kalendář se někdy označuje jako „egyptský“ (poznámka: i když vlastně juliánský kalendář je „egyptský“ pouze v tom smyslu, že ho používali řečtí astronomové v helenistické Alexandrii, nikoliv „staroegyptský“).
Kde se berou daná čísla? Vznikají kombinací různých prvků (30 sarsenových kamenů, což je snad jejich původní počet; jako sarseny se označují velké pískovcové balvany), k tomu +5 má být trilitů (Horseshoe; vnitřní půlkruh s „dveřmi“, dvojicí sloupů s překladem). To, že se další den přidává co 4 roky, má zase odpovídat počtu tzv. station stones (kameny vně).
Juan Antonio Belmonte (Instituto de Astrofísica de Canarias a Universidad de La Laguna, Tenerife, Španělsko) a Giulio Magli (Politecnico of Milan, Itálie) ovšem taktéž v Antiquity tvrdí, že to celé je nesmysl a víceméně tahání králíků z klobouku.
Pokud by takový systém měl být egyptského původu, pak egyptský kalendář tehdy měl pouze 365 dní, přestupný rok je právě až dodatkem z antického období, muselo by tedy stejně jít o místní inovaci. Ve Stonehenge není nikde přítomno klíčové číslo 12. Jeden přestupný den každé 4 roky je zcela libovolná interpretace. Památka obsahuje celou řadu dalších „číselných hodnot“, které naopak kalendářová hypotéza nijak „nezahrnuje do výpočtů“ („výběrový efekt“, zde ve významu, že se bere v úvahu pouze to, co se pro navrženou teorii hodí). Neexistuje žádný archeologický doklad o kulturním spojení mezi Egyptem a Británií dejme tomu kolem r. 2600 př. n. l. (nejčastější datování základní struktury Stonehenge).
A čistě prakticky. Ačkoli sladění se slunovraty je poměrně přesné, jak praví průvodní tisková zpráva, „Magli a Belmonte ukazují, že pomalý pohyb Slunce na obzoru ve dnech blízkých slunovratům znemožňuje kontrolu správného fungování údajného kalendáře, protože zařízení (nezapomeňte: složené z obrovských kamenů) by mělo být schopno rozlišit polohy s přesností pouze několika obloukových minut, tedy méně než 1/10 stupně“.
Stonehenge jako přesný kalendář je tedy moderní konstrukt, uzavírají svou polemiku G. Magli a a J. A. Belmonte. Není to poprvé, nakonec již dříve se třeba objevila podobně nepřesvědčivá teorie, že Stonehenge sloužilo k předvídání zatmění.
Giulio Magli et al, Archaeoastronomy and the alleged ‚Stonehenge calendar‘, Antiquity (2023). DOI: 10.15184/aqy.2023.33
Zdroj: Politecnico di Milano / Phys.org
Poznámky PH:
Speciálně astronomií stavitelů megalitů se zabývala také i v češtině vyšlá kniha Anthony Francis Aveni: Schody ke hvězdám (Argo a Dokořán 2004). Zde se představa nějakého „přesného kalendáře“ rovněž zpochybňovala (alespoň pokud se dobře pamatuji).
U nás sice nemáme přímo eneolitické megality, kalendářní/astronomické interpretace se nicméně někdy přisuzují archeologické lokalitě Makotřasy z téhož období (Wikipedia.cz).
Obrázek: Jlert Joseph Lertola, zdroj Wikipedia, licence public domain. Mezikruh 30 sarsenů, uprostřed „podkova“ Horseshoe, 4 station stones vně, červená šipka je východ Slunce za letního slunovratu.
Jen krátká „poznámka k poznámce“ o přesnosti Stonehenge, která má dosahovat „…několika obloukových minut,…“. Rozlišovací schopnost zdravého lidského oka je 1′ tj. úhlová minuta (oblouková minuta). Jak je to neuvěřitelné rozlišení, můžeme pochopit pomocí pohledu na vytištěnou fotografii z „fotolabu“. Ta má rozlišení 300 dpi, což při standardní pozorovací vzdálenosti 30 cm dává rozteč dvou sousedních pixelů právě onu 1′.