(c) Graphicstock

Stres a fungování mozku (2)

Dlouhodobý stres a úsudek. Riskování a (anti)socialita. S alkoholem a agresivitou to vůbec není tak jednoduché.

(pokračování včerejšího úryvku)

Dlouhodobý stres, exekutivní funkce a úsudek
Stres ohrožuje i ostatní aspekty fungování frontální kůry. Dochází k narušení pracovní paměti. V jedné studii oslabilo dlouhodobé podávání vysokého množství glukokortikoidů pracovní paměť zdravých subjektů, a to v rozsahu, jenž lze pozorovat po poškození frontální kůry. Glukokortikoidy toho dosahují posilováním noradrenalinové signalizace v PFC do té míry, že místo zvýšené soustřednosti vyvolává PFC totální kognitivní zmatek, a též zesilováním rušivé signalizace z amygdaly do PFC. Stres narušuje i synchronizaci různých oblastí frontální kůry, což oslabuje schopnost přesouvat pozornost od jednoho úkolu k druhému.
Následkem těchto účinků, které stres má na fungování frontální kůry, jsme navíc i perserverativní – neopouštíme vyjeté koleje, jsme zkostnatělí, chováme se automaticky, tak jak jsme zvyklí. Všichni to známe – co obvykle během stresujícího období děláme, když něco nefunguje? Znovu totéž, mnohokrát, rychleji a intenzivněji – že něco, na co jsme zvyklí, by nemuselo fungovat, je pro nás naprosto nemyslitelné. Přesně v této chvíli nás frontální kůra přinutí udělat obtížnější, leč správnější věc, tj. poznat, že je čas na změnu – pokud ovšem naše frontální kůra není vystresovaná nebo vystavená spoustě glukokortikoidů. U potkanů, opic a lidí stres oslabuje spojení mezi frontálním kortexem a hipokampem – což je zásadní pro začlenění nové informace, která by měla podnítit přesun k nové strategii – a zároveň posiluje jeho propojení s habituálnějšími mozkovými okruhy.
A konečně, snížená funkce frontální kůry a zvýšená činnost amygdaly během stresu ovlivňuje ochotu riskovat. Například kvůli stresu, jenž byl navozen spánkovou deprivací, veřejným projevem nebo podáním vysoké dávky glukokortikoidů, snaha ochránit se před ztrátou změní ve sklon usilovat při hazardních hrách o větší zisk. To obnáší zajímavý rozdíl mezi pohlavími – obecně platí, že hlavní stresory zvyšují u osob obou pohlaví ochotu riskovat. Avšak nepříliš velké stresory u mužů ochotu riskovat mírně zvyšují, kdežto u žen snižují. Při absenci stresu mají muži ve srovnání se ženami větší tendenci riskovat. Takže ještě jednou: hormony zesilují již existující tendence.

Ať už je člověk iracionálně ochotný riskovat (není schopen změnit strategii v reakci na klesající tempo odměn), nebo se naopak riskování iracionálně vyhýbá (nedokáže reagovat na opak), nové informace začleňuje špatně. Řečeno mnohem obecněji, dlouhodobý stres zhoršuje schopnost vyhodnocovat riziko.

Dlouhodobý stres, pro- a antisocialita
Amygdala během dlouhodobého stresu zpracovává emoční senzorické informace svižněji a s menší přesností, ovládá fungování hipokampu a narušuje funkce frontální kůry: jsme ustrašenější, uvažujeme zmateně, špatně vyhodnocujeme rizika a jednáme impulzivně, zvykově, místo abychom začleňovali nové údaje. To je recept na prudkou, reaktivní agresi. Stres a akutní podání glukokortikoidů vedou u lidí i hlodavců k nárůstu přesně této agrese. Abychom si celou věc dobře známým způsobem upřesnili: (a) stress a glukokortikoidy ani tak nevytvářejí agresi, jako spíš zvyšují vnímavost k jejím sociálním spouštěčům; (b) k tomu nejsnadněji dochází u jedinců, kteří jsou již k agresi predisponováni. Jak uvidíme v příští kapitole, situace se stresem, který působí v řádu týdnů až měsíců, je nuancovaná o něco méně.
Existuje ještě jeden, depresivní důvod, proč stres pomáhá rozvíjet agresivitu – protože agrese stres zmenšuje. Uštědřete potkanovi šok a hladina jeho glukokortikoidů i krevní tlak vzrostou. Při dostatečném množství šoků mu hrozí, že dostane „stresový“ vřed. Zatímco dostává šok, může si potkan ulevit různě – běháním v běhacím kolečku, krmením, frustrovaným hryzáním do dřeva. Avšak mimořádně efektivní uklidňující metodou je kousnout jiného potkana. Stresem navozená (neboli frustrací navozená) přesunutá agrese je u nejrůznějších živočichů zcela běžná. Kupříkladu u paviánů je tohoto rázu bezmála polovina veškerých agresivních projevů – vysoce postavený samec prohrál souboj a nahání podřízeného samce, jenž pohotově kousne samici, která se následně vrhne na mládě. Můj vlastní výzkum ukazuje, že v rámci stejného dominančního postavení platí, že čím větší sklon má pavián po prohraném souboji k přesunuté agresi, tím nižší je jeho hladina glukokortikoidů.
Lidé v přesunuté agresi, která je navozená stresem, vynikají – zvažme například, že v obdobích ekonomické recese se zvyšuje míra domácího násilí páchaného na dětech i partnerovi. Nebo se podívejme na výzkum, který se zaměřil na otázku rodinného násilí v souvislosti s profesionálním fotbalem: pokud místní tým neočekávaně prohraje, násilí na manželce/partnerce ihned stoupne o 10 procent (přičemž pakliže tým vyhrál nebo se očekávala jeho prohra, k žádnému vzrůstu nedojde.) A jak sázky rostou, situace se zhoršuje: třináctiprocentní nárůst po neočekávané prohře, pokud tým hrál rozhodující zápas, a dvacetiprocentní, jestliže mu nečekanou prohru uštědřil rival.
Co se týče neurobiologické podstaty přesunuté agrese a jejího vlivu na zmírnění stresové reakce, moc se toho neví. Předpokládal bych, že ostrý výpad aktivuje dopaminergní dráhy související s odměnou, což je zaručený způsob, jak potlačit uvolňování CRH. Až příliš často platí, že způsobit někomu trable pomáhá zbavit se trablí vlastních.
A další špatné zprávy: v důsledku stresu tíhneme k sobectví. Pokusné osoby v jedné studii odpovídaly na dotazy týkající se situací, během nichž bylo potřeba učinit morální rozhodnutí, a to buď po působení sociálního stresu, nebo za normální situace. Některé scénáře měly nízkou emocionální intenzitu („V obchodě čekáte u pultu s masem a do fronty se natlačí postarší muž. Stěžovali byste si?“), jiné intenzitu vyšší („Potkáte svou životní lásku, jenže jste sezdaní a máte děti. Opustili byste rodinu?“). Stres způsobí, že lidé v případě emocionálně intenzivních morálních rozhodnutí (ale ne těch mírnějších) odpovídají sobečtěji. Čím více stoupla hladina glukokortikoidů, tím sobečtější odpovědi byly. V rámci stejného modelu navíc stres snižoval míru, jak altruisticky by se lidé zachovali případě osobního (nikoli však neosobního) morální rozhodnutí.
Objevili jsme další podmíněný endokrinní efekt: v důsledku stresu jsou lidé egoističtější, ale pouze za těch emocionálně nejintenzivnějších a nejosobnějších okolností.8 To připomíná jinou situaci, během níž frontální kůra nefunguje dobře – vzpomeňte si, jak jsme ve druhé kapitole probírali, že jedinci s poškozenou frontální kůrou rozumně posuzují záležitosti někoho jiného, ale čím osobnější a emočně silnější problém je, tím víc je jejich schopnost tohle dělat narušená.
Dobrý pocit z týrání někoho nevinného či intenzivnější uvažování o vlastních potřebách nejde s pociťováním empatie dohromady. Snižuje stres empatii? Podle všeho ano, a to u myší i lidí. Pozoruhodný článek Jeffreyho Mogila z McGillovy univerzity, který vyšel roku 2006 v časopise Science, ukazuje základy myší empatie – práh bolesti myši se sníží, je-li poblíž nějaká jiná myš, která pociťuje bolest, ale jen pokud je tato druhá myš spolubydlící z klece.
To podnítilo vznik navazujícího výzkumu, který zahrnoval totožné schéma – provedl jsem ho společně s Mogilovou skupinou. Přítomnost cizí myši spustí stresovou reakci. Jakmile se však vylučování glukokortikoidů dočasně zablokuje, myš projevuje stejnou „empatii s bolestivou situací“ cizí myši, jako když jde o jejího spolubydlícího. Jinými slovy, pokud o myších uvažujeme jako o lidech, můžeme říct následující: glukokortikoidy omezují počet těch, které lze natolik počítat mezi „Nás“, že vyvolají empatii. Stejně tak u lidí – dokud se nezablokovala sekrece glukokortikoidů (ať už podáním léku s krátkodobým účinkem, nebo sociální interakcí mezi subjektem a cizincem) nedošlo k vyvolání empatie s bolestí cizího člověka. Vzpomeňte si na zapojení přední cingula do empatie s bolestí druhého člověka, které jsme probírali ve druhé kapitole. Vsadím se, že glukokortikoidy dělají se zdejšími neurony něco, co způsobuje jejich zneškodnění či zakrnění.

Žádné přezkoumání biologických událostí, jež se odehrály minuty až hodiny před projevem chování, nemůže opominout alkohol. Jak každý ví, alkohol snižuje zábrany a lidé jsou pod jeho vlivem agresivnější. Chyba. A už to dobře známe – alkohol vyvolává agresi pouze u (a) jedinců, kteří mají k agresivnímu chování sklony (především jsou pod jeho vlivem agresivní například myši s nižší mírou serotoninové signalizace ve frontální kůře a muži, kteří disponují variantou genu pro oxytocinový receptor, jež je méně citlivý na oxytocin) a (b) těch, kdo věří, že kvůli alkoholu je člověk agresivnější, což jen znovu dokládá, jakou má sociální učení při formování biologie jedince moc. Na každého působí alkohol jinak – například v Las Vegas způsobila opilecká otupělost mnoho bleskových svateb, které se však následujícího rána už nejevily jako tak dobrý nápad.

Tento text je úryvkem z knihy
Robert M. Sapolsky
Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém
Dokořán 2019
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Pravidla nákazy

Malárie byla kdysi mnohem rozšířenější než dnes a Evropu i Severní Ameriku, od Osla až …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *