Sciencemag.cz
Doporučujeme
Některá jezera na Titanu mají skalnaté okraje vysoké stovky metrů. To příliš neodpovídá tomu, jak chemie/geologie na povrchu Titanu funguje (respektive jak si představujeme, že by měla fungovat) – z atmosféry prší kapaný metan a rozpouští další organické látky přítomné původně v pevném skupenství. Asi jako na Zemi kapalina vyhlodává kras.
Jenže některá jezera na Titanu mají okraje vysoké stovky metrů. Množství kapaliny je téměř jistě malé (poznámka PH: Ona snad všechna zatím známá jezera/moře na Titanu jsou hodně mělká), těžko si vůbec představit, že by se tímto způsobem dal rozpouštěním vykotlat tak hluboký kráter a přitom by zůstaly okraje. Logický závěr tedy zní, že v těchto případech je kráter starší než jezero a vznikl nějak jinak.
Nový výzkum, využívající ještě data pořízená sondou Cassini, proto navrhuje jiný scénář. Tým vědců (hlavním autorem studie publikované v Nature Geosciences byl Giuseppe Mitri z italské G. d’Annunzio University) došel k závěru, že tvar kráterů odpovídá spíše výbuchu, při němž byl materiál vyhazován ven a vzhůru.
Klima na Titanu kolísá zejména v závislosti na množství metanu v atmosféře, který je silným skleníkovým plynem. I když z našeho pohledu je Titan ledovým světem, teď se zřejmě nachází v teplejší fázi. V těch chladných se metan zřejmě fotochemicky rozkládal, v místní atmosféře zcela dominoval dusík (PH: toho je tedy většina i nyní), pršel a různě se hromadil jak na povrchu, tak i v zásobnících pod organickým ledem. Pak stačilo i drobné oteplení (klidně pouze lokální), aby se kapalný dusík náhle vyvařil v jediné explozi a přitom vše nad rezervoárem vyletělo do povětří, asi podobně jako na Zemi při výbuchu sopky. Výsledkem jsou pak krátery s vysokými a ostrými hranami, do nichž teprve dodatečně prší metan.
Possible explosion crater origin of small lake basins with raised rims on Titan, Nature Geosciences (2019). DOI: 10.1038/s41561-019-0429-0 , https://nature.com/articles/s41561-019-0429-0
Zdroj: Phys.org a další
