Sciencemag.cz
Doporučujeme
Není nijak překvapivé, že vlk, byť vychovávaný člověkem (a třeba odebraný vlčici ještě dříve, než se mláděti otevřou oči) a intenzivně socializovaný, nebude stejně tak dobře ovladatelný jako pes. Většina zkušeností i vědeckých experimentů zde zdůrazňovala rozdíl mezi vlkem a psem, když dospívají, začnou usilovat o vylepšení svého místa v hierarchii skupiny, atd. Nový výzkum ale ukazuje, že už vlče a štěně domestikovaného psa se v jinak stejných podmínkách chovají odlišně, a to navzdory úzké příbuznosti obou druhů (nebo dvou variant druhu jediného). Nelze tedy tvrdit, že „pes je vlk, který nikdy nedospěje“ (neotenie apod.), rozdíly jsou hlubší – samozřejmě i třeba na úrovni metabolismu (schopnost trávit škrob apod.).
Nový výzkum ukazuje, že hlavním rozdílem mezi psem a socializovaným vlkem je ovladatelnost – a to jak ve smyslu, nakolik je ochoten člověka poslouchat, tak i nechat se sebou manipulovat, různě se pročesávat, dávat si vodítko apod.
Opět – nic moc překvapivého, ale má jít tentokrát o výsledek rigorózního výzkumu. Na maďarské Eötvös Loránd University se psům a vlkům věnují systematicky. Nyní testovali štěňata psů a vlků stará 3–24 týdnů. Jejich chůzi s vodítkem, reakci na česání srsti, chování při procházce s košíkem, reakci na přivolání nebo na pokyn sedni a ochotu aportovat. Štěňata 16 vlků a 11 psů dostali po jednom chovatelé ještě před tím, než se jim otevřely oči. Byla intenzivně socializována, s příslušným člověkem trávila 22 až 24 hodin denně. Lidé je nosili, štěňata za nimi chodila, 2-3krát týdně se navíc mohla potkávat navzájem.
Podle studie publikované ve Scientific Reports už ve věku 9 týdnů byli psi spíše ochotni donést člověku papírovou kouli, vlčata si jí chtěla ponechat nebo i odnést. 4 vlčata (ale žádný pes) už v tomto věku vrčela a pokoušela se chovat agresivně, když jim člověk předmět bral. Reakce na přivolání, ochota chodit s náhubkem nebo sednutí si za pamlsek byly naopak u psů i vlků v zpočátku velmi podobné; v 16-24 týdnech bylo vlčata obtížnější přivolat než psy, pokud byla přítomna další zvířata. Vlčata ve 12 týdnech se častěji pokoušela kousnout při česání, v 16 týdnech se tu a tam už ale ohnali i psi.
Jak se zdá, hlavní rozdíl byl ale v tomto věku v chování pří přístupu ke „zdroji“ (posesivní chování vlků). Co se týče ochoty podřizovat se člověku, psi ji mají zřejmě již vtisknutou v genech. Paralelně totiž byli testováni psi, které normálně vychovávala fena (v domácnosti s člověkem atd.), ale v ovladatelnosti obou skupin štěňat nebyl zjištěn rozdíl.
Část rozdílů zjištěných v experimentu může odpovídat i různé rychlosti vývojových procesů v raném věku, nicméně různě rychle dospívají i různá plemena psů. Obecně studie potvrzuje, že vlci nejsou vhodní jako domácí mazlíčci. Autoři nicméně doporučují, aby vlci chovaní v zajetí, v zoologických zahradách, různých parcích apod. procházeli intenzivní socializací, ba i nějakým výcvikem, respektive pokusem o něj. Budou pak v prostředí, kde je obklopují lidé, spokojenější, než kdyby si ponechali své přirozené chování a lidí se panicky báli. Pokusy o výcvik je navíc zabaví.
Různé zoologické zahrady se svým přístupem v tomto ohledu liší.
Zdroj: Eötvös Loránd University/Phys.org a další
jeste bych v teto souvislosti upozornil na dalsi faktory vstupujici do hry. vlci v mirnem pasmu – dlouhodoba selekce na strach z cloveka. polarni vlci – mnohem mensi. proto i statisticky budou rozdily mezi tim, z jakeho poddruhu vlka chovame. pak jsou zde ale i populace vlku dlouhodobe chovanych v zajeti. zde je zase urcita selekce na to, aby lidi nenapadali (vlci napadajici nezanechaji s takovou pravdepodobnosti potomky) ani se jich prilis nebali (utrapi se stresem, utluce o zdi pri pokusu utikat apod., nezanecha s takovou pravdepodobnosti potomky). po par generacich uz maji nakroceno smerem ke psum, i bez aktivni selekce ze strany cloveka.