Sciencemag.cz
Doporučujeme
A to je vše — tohle je vědomí. Vědomí je ta vlastnost systému, která se objevuje, kdykoli v něm existují symboly, jež se řídí spouštěcími schématy.
Již jsme vyslovili hypotézu o existenci aktivních podsystémů mozku (symbolů), které stojí velmi vysoko v hierarchii, a můžeme se vrátit k otázce možnosti úplného či částečného izomorfismu mezi dvěma mozky. Místo otázky po izomorfismu na úrovni neuronů (ten jistě neexistuje), nebo na úrovni makroskopických součástí mozku (ten jistě existuje, ale moc nám toho neřekne), se budeme ptát na izomorfismus mezi mozky na úrovni symbolů: na korespondenci, která mezi dvěma mozky převádí nejenom symboly, ale také spouštěcí schémata.
To znamená, že odpovídající symboly v těchto dvou mozcích jsou navíc i odpovídajícím způsobem propojeny. To by byl skutečný funkční izomorfismus — stejný druh izomorfismu, o jakém jsme hovořili při pokusu charakterizovat, co mají společného všichni motýli.
Od začátku je jasné, že takovýto izomorfismus mezi žádnou dvojicí lidských bytostí neexistuje. Kdyby existoval, byly by svým myšlením zcela nerozlišitelné; ale aby tomu tak bylo, musely by mít naprosto identické vzpomínky, což by znamenalo, že by musely prožít jeden a tentýž život. Takovému ideálu se zdaleka neblíží dokonce ani jednovaječná dvojčata.
A co takhle izomorfismus člověka se sebou samým? Když se znovu podíváte na věci, které jste sami napsali před několika lety, obvykle si říkáte: „To je hrozné!“ a pobaveně se usmíváte nad tím, kým jste kdysi byli. V horší situaci jste, když děláte totéž s něčím, co jste napsali či řekli před pěti minutami. Když k tomu dojde, ukáže se, že i té osobě, kterou jste byli před pár okamžiky, rozumíte jen zčásti.
Izomorfismus mezi vaším mozkem teď a vaším mozkem tehdy je nedokonalý. A jak to potom bude s izomorfismy mezi různými lidmi či dokonce různými živočišnými druhy…?
Druhou stranu mince odhaluje schopnost komunikace, k níž dochází mezi těmi nejméně pravděpodobnými partnery. Představte si bariéry, které musíte překonat, když si chcete přečíst verše, jež napsal ve vězení François Villon, francouzský básník z 15. století. Jiná lidská bytost zavřená ve vězení, jiná doba, zcela jiný jazyk… Jak byste kdy mohli doufat, že zachytíte smysl vedlejších významů skrytých za fasádou jeho slov přeložených do vašeho jazyka? A přece k vám poselství jeho veršů promlouvá velice silně.
Na jedné straně se tudíž můžeme vzdát veškeré naděje, že bychom mezi různými lidmi nalezli přesně izomorfní software, ale na druhé straně je jasné, že podobnost myšlení je mezi některými lidmi větší než mezi jinými. Plyne z toho v podstatě jasný závěr, že existuje jakýsi částečný softwarový izomorfismus mezi mozky lidí, jejichž styl myšlení je podobný — konkrétně že existuje korespondence mezi (1) repertoáry symbolů a (2) spouštěcími schématy těchto symbolů.
Co je však částečný izomorfismus? Zodpovědět tuto otázku je velice těžké. Je to ještě těžší proto, že nikdo zatím nenašel odpovídající způsob, jak tuto síť symbolů a jejich spouštěcích schémat znázornit. Někdy se kreslí obrázek malé části takovéto sítě symbolů, v němž je každý symbol znázorněn jako uzel, do nějž a z nějž vedou různé hrany. Tyto čáry představují spouštěcí vztahy — v jistém smyslu. Takovéto obrázky se snaží vystihnout něco z představy „konceptuální blízkosti“, která intuitivně dává smysl. Existuje však mnoho různých druhů blízkosti a v různých kontextech jsou podstatné různé z nich.
Na obrázku 70 je znázorněna malá část mé vlastní „sémantické sítě“. Problém spočívá v tom, že není vůbec snadné znázornit spletité vzájemné závislosti mnoha symbolů pomocí pouhých několika čar mezi vrcholy. Další potíž s takovýmto diagramem spočívá v tom, že není zrovna přesné představovat si symbol prostě jako „zapnutý“ či „vypnutý“. I když je to pravda v případě neuronů, na skupiny neuronů se už tato vlastnost nepřenáší.
V tomto ohledu jsou symboly o dost složitější než neurony — jak se dalo čekat, jelikož se skládají z mnoha neuronů. Zprávy, které si vyměňují symboly, jsou mnohem komplexnější než jen pouhé sdělení „Teď jsem aktivovaný“, které by se více podobalo zprávám na úrovni neuronů. Každý symbol může být aktivován mnoha různými způsoby a způsob aktivace bude mít vliv při určování toho, které další symboly se bude daný symbol snažit aktivovat. Není jasné, jak tyto propletené spouštěcí vztahy znázornit pomocí obrázku — a jestli je to vůbec možné.
Pro tuto chvíli však předpokládejme, že tato záležitost je vyřešena. Předpokládejme, že jsme se právě dohodli, že existuje jistý zákres uzlů pospojovaných čarami (řekněme, že jsou různých barev, takže lze vzájemně odlišit různé druhy konceptuální blízkosti), které přesně vystihují to, jak jedny symboly spouštějí jiné symboly.
Za jakých podmínek bychom se pak domnívali, že jsou dvě takové kresby izomorfní, nebo alespoň téměř izomorfní? Jelikož pracujeme s vizuální reprezentací sítě symbolů, podívejme se na obdobný vizuální problém. Jak zjistit, zda dvě pavučiny utkali pavouci stejného druhu? Pokusíme se určit jednotlivé vrcholy, které si přesně odpovídají, a tak vytvořit přesné zobrazení, které převádí jednu pavučinu na druhou, vrchol po vrcholu, vlákno po vláknu, možná i úhel po úhlu? To by bylo marné snažení. Dvě pavučiny nejsou nikdy přesně stejné — a přece existuje jakýsi „styl“, „forma“ či něco podobného, které spolehlivě prozradí pavučinu pavouka daného druhu.
V jakékoli síťovité struktuře, jako je například pavučina, lze zkoumat lokální vlastnosti a globální vlastnosti. Na lokální vlastnosti stačí klidně i velice krátkozraký pozorovatel — například pozorovatel, jenž najednou vidí pouze jeden vrchol; a na globální vlastnosti stačí zase jen letmý pohled, který si nevšímá podrobností.
Celkový tvar pavučiny je tedy globální vlastnost, zatímco průměrný počet hran protínajících se ve vrcholu je lokální vlastnost. Předpokládejme, že jsme se dohodli, že nejrozumnějším kritériem pro označení dvou pavučin za „izomorfní“ je skutečnost, že je utkali pavouci téhož druhu. Potom je zajímavé položit si otázku, jaký druh pozorování — zda lokální nebo globální — bude spolehlivějším vodítkem pro určení, zda jsou dvě pavučiny izomorfní. Aniž bychom tuto otázku zodpověděli v případě pavučin, vraťme se nyní k otázce blízkosti — či izomorfnosti, chcete-li — dvou sítí symbolů.
…
Když se ohlédneme za tím, co jsme probírali, mohli bychom si pomyslet: „Tyhle spekulace o mozku a mysli jsou moc pěkné, ale co pocity, které vznikají v souvislosti s vědomím? Tyhle symboly se mohou navzájem spouštět, jak chtějí, ale pokud to celé někdo nevnímá, žádné vědomí neexistuje.“
Tohle nám na jisté úrovni intuitivně dává smysl, ale logicky to moc smysl nedává. Byli bychom totiž potom nuceni hledat vysvětlení mechanismu, který zajišťuje vnímání všech aktivních symbolů, pokud již není zahrnut do toho, co jsme si zatím popsali. Samozřejmě, že „spiritualista“ by již dál hledat nemusel — prohlásil by pouze, že tím, co veškerou tuto nervovou aktivitu vnímá, je duše, již nelze popsat materiálně, a bylo by hotovo. My se však pokusíme podat „nespirituální“ vysvětlení, odkud vědomí pochází.
Naší alternativou ke spirituálnímu vysvětlení — byť zneklidňující je i ona — je zastavit se na úrovni symbolů a říct: „A to je vše — tohle je vědomí. Vědomí je ta vlastnost systému, která se objevuje, kdykoli v něm existují symboly, jež se řídí spouštěcími schématy podobnými těm, které jsme si popisovali v několika předchozích oddílech.“ Když to řekneme takto stroze, může se to zdát neuspokojivé.
Jak to vysvětluje pocit vlastního já, pocit sebe sama? Není žádný důvod očekávat, že „já“ či „ego“ by nemělo být reprezentováno symbolem. Symbol pro sebe sama je ve skutečnosti pravděpodobně tím nejsložitějším ze všech symbolů v mozku. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli klást jej na novou úroveň v hierarchii a nazvat jej podsystémem — nikoli symbolem. Abychom byli přesnější: „podsystémem“ budeme myslet konstelaci symbolů, z nichž každý může být aktivován odděleně, pod kontrolou samotného podsystému.
Představa podsystému, kterou chceme navodit, je ta, že podsystém funguje téměř jako nezávislý „podmozek“ vybavený svým vlastním repertoárem symbolů, které se mohou navzájem interně spouštět. I mezi podsystémem a „vnějším“ světem — tedy zbytkem mozku — probíhá samozřejmě živá komunikace. „Podsystém“ je prostě jiný název pro přerostlý symbol; symbol, jenž se stal natolik složitý, že obsahuje mnoho podsymbolů, které navzájem interagují. Neexistuje tedy žádné přísné odlišení úrovně mezi symboly a podsystémy.
Tento text je úryvkem z knihy
Douglas R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach, Argo a Dokořán 2021 (nové vydání)
O knize na stránkách vydavatele
Poměrně jednoduše vysvětlují „jáství“ jako běžící proces buddhističtí myslitelé již 2500 let.
Dokonce i s praktickými návody na manipulaci s vnímáním jáství, se to všemi důsledky, které takové nahlédnutí faktické neexistence vlastního (korpuskulárního 🙂 jáství může aspirantovi přinést. 🙂