Sciencemag.cz
Doporučujeme
Skythové, Hunové, Mongolové, všechny si představujeme jako divoké jezdce, kteří své okolí zasypávali hromadami šípů. Nicméně i ve vojenské taktice kočovníků existovaly rozdíly.
Není divu, máme před sebou období nějakých 2 000 let, během nichž se samozřejmě věci měnily (sledujeme vše cca od okamžiku, kdy bojovníci začali jezdit na koních – bojové vozy fungovaly jinak – po větší zapojení palných zbraní kolem roku 1500). Navíc kočovníci bojovali s různými nepřáteli, takže svou strategii a taktiku logicky přizpůsobovali. Úspěšní kočovníci vytvářeli říše s množstvím usedlého obyvatelstva, jehož se též snažili vojensky využívat. Římané se např. s Parthy setkali ve chvíli, když už se zdaleka nejednalo o kočovníky, podobné to bylo v době, kdy mongolská dynastie Juan dobývala jižní Čínu ze základny v Číně severní.
Nicméně různě bojovaly i národy přímo ve stepi.
Na toto téma viz také:
Produktivní a neproduktivní válka
Klíčové inovace v dávných válkách
Společné bylo využití luku, dále i taktika spojená s předstíranými útěky. Některé armády využívaly pouze lehkou jízdu, jinde představovala hlavní údernou sílu jízda těžká, lišily se zbraně pro boj zblízka a zbroj. Navíc (viz i výše) jakmile Hunové či Avaři vytvářeli říše v oblastech osídlených především usedlým obyvatelstvem, zařazovali do svého vojska ve stále větší míře také oddíly pěchoty, kterou dodávali podrobené kmeny či spojenci.
Jako první jízdu na koni ovládly zřejmě národy na sever od Černého moře a ve střední Asii. Řekové a Římani toto obyvatelstvo označovali jako Skythy, Saky, Sarmaty a Massagety.
Massagetského původu byli Parthové, jejich vojenství (stejně jako pozdějších Sasánovců) ale už kombinovalo metody používané ve stepích a na Blízkém východě.
Skythové měli prakticky jen lehkou jízdu, která zasypávala nepřátele šípy a spíše se vyhýbala boji zblízka. Jezdci skoro neměli zbroj (pancíře nosili zřejmě pouze aristokraté) a kromě luku užívali jen krátký meč či kopí.
Sarmati již využívali i těžkou jízdu, která i přímo čelně napadala útvary pěchoty a snažila se prorazit jejich formaci. Samotné ostřelování mělo nepřítele spíše oslabit před rozhodujícím útokem a narušit formace. Těžká jízda měla pro boj těžké meče a těžká kopí, v některých případech se kopí připevňovalo ke koňskému postroji, aby se razance útoku při nárazu znásobila. Sarmati znali různé druhy pancíře/zbroje a začali také chránit kromě jezdce i koně. Tyto rozdíly nebyly samozřejmě jen důsledkem kulturních zvyklostí nebo vojenské taktiky, šlo jistě i o dostupnost kvalitního kovu. Výzbroj i výcvik těžkého jezdce byly drahé, tyto oddíly proto nemohly být nikdy tak početné. Těžká jízda byla navíc v určitých typech terénu neohrabaná a koně se rychle unavili.
Hunové oproti Sarmatům zavedli luky s delším dostřelem, jejich jízda opět sázela spíše na rychlost a pohyblivost. Ještě před příchodem do Evropy se Hunové boji zblízka spíše vyhýbali a hodně používali laso, aby své protivníky brali do zajetí (patřili k dodavatelům otroků, nechávali si platit výkupné). Z ochranné zbroje znali původně pouze přilby.
Podle všeho někdy v 6. století Turkuti, jejichž různé říše se rozkládaly opět od severní Číny po střední Asii a Černomoří, vymysleli jako novinku šavli. Uvádí se, že na rozdíl od meče pak šlo i protivníka vyzbrojeného štítem a pancířem často šavlí zabít hned prvním úderem.
Zdroj: Milan Škoda: Velké říše kočovníků, Vyšehrad 2015 a další
