Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ptakořitní (vejcorodí, Monotremata) savci jsou unikátní skupinou, kterou dnes reprezentují ptakopyskové a ježury (těch je více druhů). Ptakopysk žije ve vodě, ježura je suchozemská. Co jejich poslední společný předek? No, u savců (jakkoliv toto jsou hodně divní savci) bychom si tipli, že posun k životu ve vodě je druhotný. U savců tento proces proběhl asi 30krát – i když zde je na místě rozlišovat, v jaké míře, zda výsledkem je spíše vodní nebo polovodní způsob života (velryba vs. vydra). Evoluce opačným směrem u savců však dosud známa vůbec nebyla. (Poznámka PH: Nic ji tedy nevylučuje, u takových želv proběhl v některých liniích přechod z vody na souš několikrát tam a zpět; zřejmě.)
Nově provedená analýza kosti nalezené před 30 lety v Dinosaur Cove v jihovýchodní Austrálii by nyní mohla toto vše postavit na hlavu. Předek ježur byl vodní tvor.
Jedná se o pažní kost patřící vyhynulému druhu Kryoryctes cadburyi, jakési „praježuře“ z doby před 108 miliony let (tedy z křídy). Analýza pomocí CT a dalších moderních technik nyní měla vnést jasno do otázky, co byl tento druh vůbec zač.
„Zatímco vnější struktura kosti umožňuje přímé porovnání s podobnými zvířaty a pomáhá tak zjistit příbuzenské vztahy zvířete, vnitřní struktura zpravidla odhaluje stopy o jeho způsobu života a ekologii,“ uvádí hlavní autorka studie Suzanne Hand z australské University of New South Wales. „Vnitřní struktura vám tedy nemusí nutně poskytnout informace o tom, co je to vlastně za zvíře, ale může vám říci o jeho prostředí a způsobu života.“
Ptakopyskové mají velmi silné kostní stěny a velmi zmenšenou dutinu uvnitř kosti pro kostní dřeň, zatímco ježury mají kostní stěny velmi tenké. Těžká kost ptakopysků funguje jako zátěž a pomáhá jim při potápění za potravou; podobný jev známe i u dalších vodních savců. Kost Kryoryctes se více podobá ptakopyskům.
Z čehož by se dalo usoudit, že předkové ptakořitních žili ve vodě, až posléze se větev směřující k ježurám přesunula na souš. Bohužel fosilní nálezy jsou velmi kusé.
Obecněji tedy – ježura je spíše „odvozená“, původní ptakořitní připomínali dnešní ptakopysky. U embryí ježury lze nalézt zbytky speciálních receptorů na „zobáku“ (čenichu?), jako má ptakopysk. Zadní nohy ježury jsou otočeny dozadu – opět podobně jako u ptakopyska, který je používá jako kormidlo při plavání. Ježura pak (druhotně?) tuto zvláštnost využívá při hrabání. Dále jsou zde vlastnosti myoglobinu ježur spojené se zvýšenou schopností svalů vázat kyslík (což prodlužuje dobu, kterou savec může strávit potápěním) atd.
Hand, Suzanne J. et al, Bone microstructure supports a Mesozoic origin for a semiaquatic burrowing lifestyle in monotremes (Mammalia), Proceedings of the National Academy of Sciences (2025). DOI: 10.1073/pnas.2413569122. doi.org/10.1073/pnas.2413569122
Zdroj: University of New South Wales / Phys.org, přeloženo / zkráceno
Poznámka PH: To, že ptakopysk je spíše „původní“ a ježura „odvozená“, jsem ale četl i jinde, nemusí jít tedy o žádné překvapení (jakkoliv ptakopysk nám v řadě ohledů přijde ještě divnější, výstřednější než ježura, jediný jedovatý savec atp.).
Existuje teorie (i když málo přijímaná), že i předci člověka byli vodní tvorové. Dokládá se to např. směrem ochlupení, které spíše napomáhá plavbě, než aby chránilo před deštěm jako u jiných primátů, existencí reflexu zastavujícího dech při namočení tváří, obecnou oblibou vody u lidí, u ostatních primátů nazvyklou a i dalšími pozorováními. Jestli je to pravda, pak by ježury nebyli jediní savci, kteří se vrátili z vody na souš.
ono takhle – u tech zelv, co nektere snad maji za sebou nekolik presunu sem tam voda-sous, je take treba dodat, ze u evoluce zelv se to mysli od triasu (asi tak nejak, ne?). vetsi diverzifikace savcu nastala az po konci dinosauru. ale jeste me v teto souvislosti napada, viz prece titulky, ze „sloni chobot byl puvodne snorchl“. tam by mohl byt i navrat zpet na sous? co se tyce te „polovodni faze“ vyvoje cloveka, je to hezka myslenka, asi blbost, ale upozornuje na veci, ktere je treba vysvetlit. (v zakladu motivace pro tu teorii asi spocivala v tom, ze jako ramapithecus, pak najednou zadne nalezy dlouho, pak az australopithekove. jenze ramapithecus zadny predek cloveka nebyl, molekularni genetika pravi, ze posledni spolecny predek se simpanzem byl cca pred 6 miliony lety, pak uz jsou nalezy… takze vlastne ta polovodni faze neni potreba a ani neni kam napasovat; coz ale neznamena, ze na neco zajimaveho to upozornuje. pritom na pohled je potreba cloveka vlezt do vody divna, nekde v te africe, kde probihala evoluce – krokodyl, nakaza parazity…)