Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když Jim a Jamie Dutcherovi natáčeli koncem roku 1995 ve Skalistých horách film o polodivoké vlčí smečce, na obloze kolem rozsáhlého vlčího výběhu se kupila hejna havranů.
Jamie Dutcheorvá popisuje, že měla pocit, že mezi lidmi, vlky a havrany existuje značná vnitřní spřízněnost (sociální živočichové, ovšem individuálně značně odlišní, inteligence, hravost…). Uvádí, že o vztahu, jakémsi „spojenectví“ mezi vlky a havrany se zmiňuje indiánská mytologie i výsledky moderní etologie (to ovšem bez udání dalších podrobností či zdroje). Důvody jsou zčásti jistě praktické: Havrani dokáží efektivně vyhledávat mršiny, ale zase svými zobáky jen obtížně prorazí kůži. Navedou tedy k mršině vlčí smečku; vlci samozřejmě drtivou většinu mršiny sežerou sami, ale havrani dostanou alespoň zbytky. Havrani naopak sledují lovící vlky.
Dutcheorvá ovšem naznačuje, že mezi oběma druhy může existovat nejen čistě výhodná symbióza, ale i nějaké hlubší porozumění. (Poznámka: snad si navzájem rozumějí svému „jazyku“? Ostatně se uvádí, že havrani v určité lokalitě si rozumí s místními racky, jde tedy o signály kulturní, nikoliv biologické povahy. Jenže vlci spolu komunikují především postoji a výrazy tváře, a k tomu je třeba být dost blízko, na rozdíl od projevů zvukových. Jinak „hlubší porozumění“ zní trochu neurčitě…) Havrani si samozřejmě obecně dávají pozor, aby se k vlkům nepřiblížili na určitou nebezpečnou vzdálenost, za určitou hranicí si jich vlci naopak nevšímají.
Havrani nicméně, zdá se, vlky občas úmyslně zlobili, často se k nim přibližovali téměř na dosah. Vlk tu a tam po havranovi chňapl a byl-li úspěšný, vtrhl mu pár pírek, podle pozorování ho však nikdy vážněji nezranil. Působilo to dojmem, jakoby se opravdu jednalo o hru a vlci si dávali pozor.
Jim a Jamie Dutcherovi ale i tak našli v průběhu podzimu v trávě ležet dva mrtvé havrany s otiskem zubů. Byli ovšem netknutí. Když vlci chytili veverku nebo jiného ptáka, pak je sežrali, havrany nikoliv: „Jako by k zabití tohoto ptáka došlo nějakým strašlivým nedopatřením.“ Jamie zkusila jednou mrtvého havrana hodit jednomu z vlků. Ačkoliv s jinými mrtvými živočichy si vlci hráli, jedli je nebo alespoň zkoumali, havrana vlk jemně sebral, odnesl o kus dál a zase položil zpátky na zem, působilo to dojmem jako vyjádření piety nebo omluvy.
Zdroj: Jim a Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří, BBart, Praha 2005
Komentář PH: Osobně jsem byl v Zoo Praha přítomen zvláštnímu jevu. Vlci cosi poponášeli sem a tam. Posléze se ukázalo, že jde o havrana, který nepůsobil dojmem vážného zranění (potrhání, krev…), nicméně v mezičase, kdy ho vlci pustili, pouze chodil; uletět nejspíš nemohl, možná měl zlomené křídlo apod. Po nějaké době přišel vlk, vzal havrana opatrně do tlamy a poponesl ho a zase pustil. Nepůsobilo to dojmem nějaké sadistické hry kočky s myší, v chování vlků se nezdála být agrese. Nicméně samozřejmě výsledek přerušovaného nošení ve vlčí tlamě sotva pro havrana, který nedokázal ulétnout, mohl ve finále dopadnout dobře. Odešel jsem a dále nepřihlížel. (Asi jít za zřízenci a navrhovat, ať ošetřovatel zkusí vejít do výběhu, vlci utečou na druhou stranu a on havrana zachrání, by mi vysloužilo spíše diagnózu.)
Jiný vztah krkavcovitých a psovitých šelem: Viděl jsem kavku, která žila na dovře se psy a štěkala. Psi ji (údajně) i jednou zachránili před kočkou.
