Sciencemag.cz
Doporučujeme
Téměř 11 cm vysoká figurka Venuše byla nalezena v rakouském Willendorfu. Jedná se o jeden z příkladů nejstaršího umění v Evropě. Soška je vyrobena z oolitu, horniny, která se ve Willendorfu ani v jeho okolí nevyskytuje (ooloit je hornina složená z ooidů, tedy vejčitých nebo kulovitých součástek; chemicky jde v tomto případě o vápenec). Výzkumný tým vedený antropologem Gerhardem Weberem z Vídeňské univerzity a dvěma geology Alexanderem Lukenederem a Mathiasem Harzhauserem a specialistkou na prehistorii Walpurgou Antl-Weiserovou z Přírodovědeckého muzea ve Vídni nyní pomocí tomografických snímků s vysokým rozlišením zjistil, že materiál, z něhož byla Venuše vytesána, pravděpodobně pochází ze severní Itálie. To vrhá nové světlo na mobilitu tehdejších lidí.
Figurka byla objevena v roce 1908 a pochází z raného gravettienu – vnikla cca 28 000 př. n. l., tedy ve stejné době jako „naše“ Věstonická venuše (poznámka: datování Willendorské venuše podle průvodní tiskové zprávy; jiné zdroje uvádějí jiná data, třeba i podstatně mladší, 22 000 – 20 000 př. n. l., tedy konec gravettienu).
V rámci projektu vědci získali vzorky hornin z rozsáhlého území mezi Francií, Sicílií, Německem a východní Ukrajinou, rozřezali je a zkoumali pod mikroskopem. Samotnou sošku analyzovali mikro výpočetní tomografii, a získali tak snímky s rozlišením až 11,5 mikrometru. Tomografické údaje z Venuše ukázaly, že sedimenty se v horninách ukládaly v různých hustotách a velikostech. Mezi nimi se nacházely i malé zbytky lastur a šest velmi hustých větších zrn, tzv. limonitů. Ty vysvětlují i dosud trochu záhadné polokulovité dutiny na povrchu Venuše.
Oolit sošky je pórovitý, protože jádra milionů kuliček (ooidů), z nichž se skládá, se rozpustila. Tím je nejspíš i jasné, proč si sochař vybral právě tento materiál: pracuje se s ním poměrně snadno. Vědci také identifikovali drobný zbytek mušle, dlouhý pouhých 2,5 milimetru, a datovali ho do období jury. Tím vyloučili potenciální naleziště této horniny z jiných geologických dob (např. z nedaleké Vídeňské pánve; ty spadají do miocénu).
Co se týče severoitalského původu, zajímavá je otázka, jak sošku pak vlastně k Dunaji lidé donesli. Přesuny nejspíš byly pomalé/plynulé, mohlo to trvat celé generace. Nacházíme se v době ledové, takže přechod přes Alpy by musel být náročný. Možná 730 km dlouhá cesta podél řek Etsch, Inn a Dunaj šla vždy pod 1 000 m n. m., s výjimkou 35 km u jezera Reschen. Jenže ono v 1 000 m n. m. tehdy klidně mohl být souvislý ledovec. Asi pravděpodobnější proto je, že lidé Alpy obešli na východ cca po pobřeží a do Rakouska dorazili přes Panonii.
Data z analýz (statistického typu) sice jasně ukazují na severní Itálii jako na místo původu oolitu Venuše, ale je tu ještě jedna možnost. Druhým kandidátem by bylo místo na východní Ukrajině, více než 1 600 kilometrů vzdušnou čarou od Willendorfu. Tamní vzorky horniny neodpovídají tak jednoznačně jako ty italské, ale lépe než všechny ostatní. V nedalekém jižním Rusku byly přitom nalezeny figurky venuší, které jsou o něco mladší, ale vypadají velmi podobně jako ta nalezená v Rakousku. Možný je tedy přesun lidí i mezi střední a východní Evropou.
Gerhard W. Weber et al, The microstructure and the origin of the Venus from Willendorf, Scientific Reports (2022). DOI: 10.1038/s41598-022-06799-z
Zdroj: University of Vienna / Phys.org a další
Poznámky PH:
Asi se nedá předpokládat, že by soška mezi lidmi moc „přeskakovala“ (obchod, kořist, dar…).
Naopak stahování lidí ze střední Evropy na východ se někdy předpokládá na konci gravettienu.
