Mezihvězdná kometa 'Oumuamua, umělecká představa. Uvolňující se vodík představuje bílá mlha. Credit: NASA, ESA and Joseph Olmsted and Frank Summers of STScI

Záhadná dráha komety `Oumuamua prý žádnou záhadnou není

Je i jednodušší vysvětlení než vodíkový ledovec. Vodík může účinkem záření vznikat i z ledu a uvolňovat se z něj už při nepatrném zahřátí. Tím pak ovlivňuje i dráhu tělesa.

Kometa `Oumuamua vzbudila v roce 2017 právem velkou pozornost. Byla prvním známým tělesem s původem mimo Sluneční soustavu, neměla jasnou komu ani prachový ohon jako většina komet, k tomu zde byl zvláštní tvar – něco mezi doutníkem a plackou – a její malé rozměry odpovídaly spíše asteroidu než kometě. Matoucí byla i dráha tělesa, který vedla dokonce k nápadu, že se jedná i kosmickou loď mimozemšťanů vybavenou aktivním pohonem.
Vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley (Jennifer Bergner) a Cornellovy univerzity (Darryl Seligman) nyní tvrdí, že záhadné odchylky komety od hyperbolické dráhy kolem Slunce lze vysvětlit jednoduchým fyzikálním mechanismem, který je pravděpodobně běžný u mnoha ledových komet: vypařováním vodíku při zahřívání komety ve slunečním světle.
Z většiny komet se při jejich přibližování ke Slunci uvolňuje vodní pára a další látky, čímž vzniká jasné halo (koma) nebo i ohon z prachu a plynu. Vyvržené plyny fungují podobně jako trysky na kosmické lodi a dávají kometě malý impuls, který mírně mění její dráhu oproti eliptickým drahám typickým pro jiná tělesa sluneční soustavy, jako jsou planetky a planety. `Oumuamua při svém objevu ale komu ani ohon neměla a nacházela se příliš daleko od Slunce, než aby zachycovala dostatek energie k tání ledu nebo organických látek. Jaký jev tedy odpovídal za změny dráhy („negravitační zrychlení“)? Sám Darryl Seligman dříve publikoval práci o tom, že těleso mohlo být ledovcem z vodíku. Stejně tak by pozorovanou změnu dráhy mohlo vysvětlit, kdyby šlo o zmrzlý dusík nebo oxid uhelnatý (ve smyslu, že teplota by stačila k uvolňování plynů, a aniž bychom pozorovali komu).
Nové vysvětlení, které navrhla J. Bergner, vychází z toho, že když na led dopadají vysokoenergetické částice kosmického záření, vzniká v něm hojně molekulární vodík, který zůstává zachycen v ledu. Podobné výsledky daly už výzkumy ze 70.-90. let. Ve skutečnosti může kosmické záření proniknout do ledu až na desítky metrů a přeměnit na plynný vodík čtvrtinu nebo i více vody. Účinkem minimálního množství slunečního tepla pak samotný led netaje, ale dochází u něj k fázové změně (přechodu z amorfní na krystalickou fázi), bubliny se vytlačují ven a plynný vodík se uvolňuje z komety. Naopak prach, i kdyby byl v ledu také, přitom z komety neunikne.
U komety o průměru několika kilometrů by unikající vodík s drahou moc nehnul, ale `Oumuamua, jak už bylo řečeno, byla na kometu velmi malá, s rozměry jen asi 115 × 111 × 19 metrů. Dosud všechny komety pozorované ve Sluneční soustavě – krátkoperiodické komety pocházející z Kuiperova pásu a dlouhoperiodické ze vzdálenějšího Oortova oblaku – měly průměr od zhruba 1 kilometru do stovek kilometrů. Nicméně i přes anomální rozměry je ‚Oumuamua prostě kometou, tvrdí nová práce. Předností nového vysvětlení je, že nevyžaduje „nic navíc“, žádné nové/nezvyklé materiály ani jevy, které bychom neznali i ze Sluneční soustavy.
„Voda je nejhojnější složkou komet ve sluneční soustavě a pravděpodobně i v extrasolárních systémech. A pokud kometu bohatou na vodu umístíte do Oortova oblaku nebo ji vymrštíte do mezihvězdného prostředí, měli byste získat amorfní led s kapsami H2,“ uvádí Darryl Seligman.
Protože vodík by měl vznikat v každém tělese bohatém na led, které je vystaveno záření o vysoké energii, vědci předpokládají, že stejný mechanismus by měl fungovat i v kometách přibližujících se ke Slunci z Oortova oblaku. Budoucí pozorování výparů vodíku z dlouhoperiodických komet by tak mohla být použita k ověření celého scénáře.

Jennifer Bergner, Acceleration of 1I/’Oumuamua from radiolytically produced H2 in H2O ice, Nature (2023). DOI: 10.1038/s41586-022-05687-w. www.nature.com/articles/s41586-022-05687-w
Zdroj: University of California – Berkeley / Phys.org

Budeme se živit azolou?

Nová studie vedená výzkumníky z Penn State naznačuje, že vodní rostlina azola karolínská by mohla …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close