Sciencemag.cz
Doporučujeme
Není to žádná novinka. Když předchůdci člověka slezli ze stromů do savany, nebyli rozhodně vrcholovými predátory. Tudíž se živili hlavně mršinami – ať už tím, co zbylo po jiných, plus takového nebohého geparda mohla asi odehnat už i tlupa australopitéků s klacky. Samozřejmě, že strava bohatá na bílkoviny se dává do souvislosti s růstem lidského mozku v evoluci. Dlužno ovšem dodat, že šlo hlavně o mršiny, syrové (oheň ještě naši předkové neznali – jistě k radosti současných zastánců raw stravy), často pěkně uleželé a ohnilé na pálícím africkém slunci.
Ana Mateos a Jesús Rodríguez ze španělského Centro Nacional de Investigación sobre la Evolución Humana (CENIEH) a jejich spolupracovníci se nyní v nové studii vrátili k této otázce a rovnou tvrdí, že právě mrchožroutství z nás udělalo lidi. Pokusili se zhodnotit (ne)výhody této specializace. Výhoda je triviální, nevyžaduje to v porovnání s lovem zdaleka tolik úsilí.
Pokud jde o nevýhody, dlouho se tvrdilo, že mršiny představují vzácný a nepředvídatelný zdroj, že konzumace mršin vždy s sebou nese vysoké riziko přenosu patogenů a že při pokusu o přístup k mršině hrozí nebezpečí napadení šelmou.
Výsledky ekologického výzkumu však představují zcela odlišný scénář, který zpochybňuje nevýhody tradičně spojovány s mrchožroutstvím. Mršiny jsou spolehlivějším zdrojem potravy, než se dříve předpokládalo, a bývají k dispozici v obdobích, kdy jsou jiné zdroje potravy vzácné, což z nich činí klíčový zdroj pro přežití v dobách nedostatku.
„Velcí suchozemští a mořští savci, poskytují tuny snadno dostupného jídla, což umožňuje mnoha druhům mrchožroutů koexistovat a krmit se současně,“ uvádí A. Mateos.
Mrchožrouti také vykazují chování, které minimalizuje pravděpodobnost nákazy patogeny při konzumaci nebo kontaktu s mršinami. Ještě před objevením ohně se lidí mršinářství přizpůsobili třeba tím, že mají kyselé pH žaludku (poznámka PH: no… když to dohledáte, šimpanz je na tom podobně a na psa nemáme v tomto ani náhodou).
Lidé jsou také schopni urazit dlouhé vzdálenosti s relativně malým výdejem energie, alespoň ve srovnání s jinými savci, což je jim umožňovalo nalezení dostatečného množství mršin. (Poznámka: Chůze se i podle jiných modelů pokládá za významný moment v evoluci člověka; takovou antilopu jistě nedoběhneme, ale dokáže-li ji člověk neztratit z dohledu nebo stopovat, pak ji může uchodit.)
Navíc první kamenné nástroje, de facto škrabky a nože, jsou také optimalizovány právě pro zpracování mršin: proříznout tlustou kůži, seškrábat zbytky masa zanechané šelmou, valounem (ten ani nemusí být opracovaný) rozbít kost a dostat se k morku. Minimálně se mršinářství (jazykové okénko: jak se liší mrchožrout a mršinář?) nabízelo jako alternativa v době, kdy byl kvůli sezónnímu suchu nedostatek jedlých rostlin.
A ještě lze dodat – dnešní predátoři včetně těch vrcholových také mršinou nepohrdnou, tudíž se u předků člověka nejednalo o nějaký dočasný rys dejme tomu krátce po rozchodu lidské a šimpanzí evoluční linie. Používání ohně pak ještě mršiny zatraktivnilo (poznámka PH: i když zase dle jiných názorů oheň spíše rozšířil spektrum dostupné rostlinné stravy, zrní, hlíz a kořínků; ty jsou za syrova podstatně méně stravitelné než uleželé maso).
Mrchožrout možná působí méně vznešeně a ušlechtile než ztepilý lovec, ale zrovna tohle je evoluci asi úplně jedno. Samozřejmě lze ale najít i protiargumenty – bílkoviny z mršin vysvětlují zvětšování lidského mozku z jedné strany („jak k tomu mohlo dojít“), na druhé straně ale být mrchožroutem asi nebude vytvářet kdovíjaký selekční tlak na růst inteligence, spolupráci ve skupině atd. („proč k tomu došlo“).
Ana Mateos et al, Revisiting hominin scavenging through the lens of optimal foraging theory, Journal of Human Evolution (2025). DOI: 10.1016/j.jhevol.2025.103762
Zdroj: Spanish National Research Centre for Human Evolution / Phys.org a další
