Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak vlastně vypadalo nejstarší zemědělské hospodaření? Tradičně se v naší části střední Evropy předpokládalo, že bylo prvními zemědělci provozováno žárové zemědělství, v angličtině označované jako slash-and-burn. Předpokládalo se, že ve vybrané části smíšeného, převážně dubového lesa v blízkosti zakládané osady byly za pomoci kamenných seker částečně vykáceny stromy a poté byl v celé zájmové ploše založen požár. Popel ze spálených stromů a podrostu skýtal vysoce výživný substrát pro výsev obilí, a proto byla tato metoda nazvána žárovým zemědělstvím. Novější paleoekologické výzkumy Petra Pokorného a dalších badatelů naznačují, že k významnému odlesnění částí české krajiny zřejmě došlo již v mezolitu v zájmu otevření krajiny pro pastvu a lov divoké zvěře. První zemědělci tak osazovali nikdy nezarostlé a později i značně odlesněné nejúrodnější nížiny, zatímco lovci a sběrači se uchýlili do oblastí s hojností lovu, ale méně vhodných pro zemědělství. Často to byly mokřadní krajiny a kopcovité okraje říčních niv.
Experimentální rekonstrukce žárového slash-and-burn zemědělství naznačují, že dlouhodobá kultivace nebyla možná bez doplňování organického materiálu. Z toho vyplývá, že neolitické zemědělství mohlo být provozováno buď mýcením (slash-and-burn) nových lesních porostů, nebo obohacením již jednou mýcených poloh organickým materiálem. Riziko velké neúrody je v případě žárového zemědělství relativně nízké ve srovnání s jinými zemědělskými systémy. Jednou z hlavních nevýhod žárového zemědělství je prostorová extenzivnost. Po jedné kultivační periodě byla nezbytná delší doba, kdy půda ležela ladem (asi 12 let), než mohlo být pole opět oseto. Při předpokladu rotace ve využívání půdy s dvanáctiletou periodou, lze předpokládat, že jen asi 3 % půdy byla využívána v každém roce. Předpokládá se, že systém žárového zemědělství byl ve střední Evropě uplatňován prvními zemědělci po více než tisíc let (5500–4300 př. n. l.).
V období neolitu ještě nebyla uplatňována orba, ta se stala až inovací následného eneolitu, a tak nebylo nutné pole čistit od pařezů, kořenů či kamenů. Povrch pole byl upravován rozrýváním rycími holemi a motykami. Do takto upravené půdy bylo vyseto zrno. Tento způsob hospodaření podobný zahrádkaření měl své výhody, ale také nesporné limity. Výhodou byla především značná úroda, lze předpokládat, že přesahovala více než desetinásobně míru osevu. Také práce investovaná do jednou vyžďářené plochy byla poměrně malá. Hlavním nedostatkem žárového zemědělství byla rychlá degradace živin v půdě a zvyšující se míra polních plevelů. Na poli navíc vyrůstal z kořenových systémů základ nového lesa. Lidé tedy zřejmě nemohli osít jedno pole více než dvakrát. Po takové dvouletce byl vyžďářen další díl lesa a vše se opakovalo. K navrácení na původní místo mohlo dojít již za několik let, k obnově živin v půdě totiž stačilo vypálit i mladý les s podrostem a nebylo tedy třeba čekat několik desetiletí, než les plně vzrostl.
Je dokonce pravděpodobné, že již po několika málo generacích od počátku neolitické kolonizace sídelního prostoru lidé praktikovali žárové zemědělství právě jen na zmlazených lesních porostech v okolí osady, což snad postačovalo pro obnovu úrodnosti půdy a nebylo potřeba zasahovat do původního lesního porostu. Je však třeba připomenout, že při zvyšující se hustotě zalidnění a značně extenzivním způsobu neolitického zemědělství došlo záhy k téměř úplnému odlesnění úrodných nížin a lidé nadále hospodařili v plochách mladých lesů, jejichž vzrůst a skladbu aktivně kontrolovali.
S touto rozsáhlou devastací původních lesních porostů může snad souviset také relativně nízké zastoupení kostí lovené divoké zvěře na sídlištích kultury s lineární keramikou (5500–4900 př. n. l.). Na lov by se zřejmě nejstarší neolitici museli vydávat dále od svých osad a polí, což bylo jistě možné, ale ne příliš často praktikované. Zdá se, jako by se časní neolitici ve střední Evropě natolik soustředili na svou „roli“ zemědělců, že se pro ně lov stal čímsi kulturně cizím a situace se změnila až v samém závěru neolitu, kdy se podíl lovné zvěře v jídelníčku našich předků opět poněkud zvýšil. Nepřítomnost divoké zvěře v blízkosti osad, respektive polí, byla naopak žádoucí. To je další důvod, proč bylo záhodno pole držet v blízkosti osad, a případná ohrazení polí spíše bránila vstupu domácích zvířat.
Přesuny osad, ke kterým samozřejmě docházelo, souvisely také se strategií využití regenerujících lesních porostů a docházelo k nim řádově v rozsahu stovek metrů, což po několika generacích sídlení poměrně malé komunity mohlo vytvořit archeologický obraz rozsáhlé a téměř souvisle zasídlené aglomerace, jako v případě rozsáhlých lokalit s dlouhými domy typu Bylany u Kutné Hory.
Před příchodem zemědělců byla střední Evropa v nižších zemědělských polohách pokryta prosvětleným smíšeným dubovým lesem s výskytem jilmu, lípy, javoru, jasanu a lísky. Některé oblasti s víceméně stepní vegetací ale s největší pravděpodobností zalesněny nebyly. Příkladem nám může být severočeské Poohří. Zakládání zemědělských osad a polí místy vyžadovalo odlesnění krajiny. Dalšími faktory ovlivňujícími rapidní úbytek lesa byla pastva dobytka a těžba palivového, případně stavebního dřeva. Tento nevratný zásah do přírody neměl za důsledek jen vytvoření člověkem formované kulturní krajiny, ale v průběhu času také výraznou půdní erozi, změlčování toků vedoucí k nebezpečí záplav a tvorbu nivních sedimentů v povodí řek a potoků. Toto masivní odlesňování pokračovalo i v následujících obdobích pravěku a dosáhlo svého vrcholu na přelomu letopočtů, v závěru doby železné.
Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Jiří Hladík a kolektiv: Půda a život civilizací
Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele
